Rebeka Williamsová rázovala po kuchyni sem a tam jako lev v kleci a tiskla si telefon křečovitě k uchu. Tváře zrudlé zlostí ji pálily, jako kdyby to odpoledne přehnala s opalováním. Nevěřícně kroutila hlavou.

„Ale Julie, já myslela, že si na tvoje narozeniny zajdeme do kina,“ vydechla. Svezla se do křesla. „Já se tam s ní fakt nehodlám setkat. Není úplně lehké zapomenout, co mi vloni provedla. Copak si to nepamatuješ? Na tu příhodičku s nožem v parku? To nedokážeš pochopit, proč se s ní nemám chuť vidět?“

Julie Mitchellová, Rebečina nejlepší kamarádka a spolukapitánka lehkoatletického družstva, ji přerušila. „Ale Becky, Laura není zase tak špatná. Fakt.“

„Jo aha. Co tak najednou?“

„No, za prvé sama uznává, že bezhlavě následovala Brooke.“

„To bych řekla,“ zamumlala Rebeka.

Brooke vedla Tajnou společnost, skupinu kluků a holek ze školy, kteří se docela namočili do okultismu. Vyvolávali duchy v zadní místnosti esoterického knihkupectví Cesta vzhůru. Rebeka a Scott se stali při několika příležitostech terčem jejich hněvu. Vůdkyně Tajné společnosti Brooke za sebou lidi vlekla jako parní válec. Becky nějak věděla, že Laura pouze plnila její příkazy. Stejně ale nebylo jednoduché kvůli Juliině oslavě jen tak přejít, co se stalo.

„A taky nezapomeň, co říkala Susan Murdocková. Máme se k ní chovat laskavě.“

„To máš pravdu,“ připustila Rebeka. Podle Susan, jejich vedoucí mládeže, byla Laura hodná holka, která jen vyrůstala v poněkud problémové rodině.

„To bude dobrý,“ řekla Julie, „věř mi. Jenom s námi chvilku posedí v tom knihkupectví.“

To byla pro Becky novinka. „Chceš říct, že u tebe nebude přespávat?“

„Ne. A nezapomeň, Becky, že to je příležitost se seznámit se Sarinou Foxovou! Lauřin táta zná Sarininu agentku a Laura říkala, že si po autogramiádě můžeme všechny se Sarinou popovídat. Bude tam totiž podepisovat novou knížku.“

„Pro mě za mě.“ Rebeka si odhrnula z tváře pramen vlasů, jako kdyby chtěla plácnout komára. Na televizi se moc nedívala. Seznámit se s někým slavným je sice fajn, ale zas taková zábava to není. Alespoň ne pro ni.

„Tak co?“ Julie ztišila hlas. „Jak se dohodneme? Přijdeš večer na moji oslavu?“

Becky se stáhl žaludek, jako kdyby snědla něco obzvlášť hnusného. Neměla zrovna náladu pobývat v přítomnosti Laury Hendersonové. „Já nevím, Julie. Jasně, že bych ráda přišla, jsou to tvoje narozeniny. Tak snad jo.“

Ani jedna z nich chvíli nepromluvila.

Becky se podívala na hodinky a pak zase začala rázovat po kuchyni.

„Podívej, už musím běžet,“ řekla Julie. „Doufám, že si to nějak vyřešíš. Dej mi vědět, ať na tebe nečekáme, jo?“

Rebeka si za pravé ucho zastrčila tenký pramínek svých nudně hnědých vlasů. „Jasně. Tak zatím.“ Zavěsila a položila telefon na kuchyňský stůl. Možná trochu moc prudce.

„O co šlo?“ zeptala se Rebečina maminka, která právě vešla do kuchyně.

Becky se prudce otočila. „Někdy mě Julie tak…“ Zarazila se. „Jú, mami, co se to s tebou stalo?“ Nemohla odtrhnout oči od ženy, která na ni také upírala pohled. Jistě, mluvila stejným hlasem jako její máma, ale tím také veškerá podobnost končila.

Claire Williamsová přešla místnost až k Rebece. Zatočila se před ní a zeptala se: „Tak co, líbí se ti to?“

Becky zamrkala. „Co to máš s vlasy?“ vyhrkla. Co jí paměť sahala, měla máma vlasy čím dál šedivější. Ale teď byly sytě kaštanové se zrzavými proužky melíru.

Paní Williamsová přimhouřila oči. „Tobě se to nelíbí, viď?“

„To… to jsem vůbec neřekla,“ vykoktala Rebeka. Musela si sednout. „Náhodou to vypadá… no… skvěle. Fakt.“

„Myslíš?“ opáčila maminka. Tváří se jí mihl pobavený úsměv. Posadila se a na stůl si před sebe položila novou kabelku.

„Vypadáš mnohem mladší,“ zhodnotila ji Rebeka, ale pak ji napadlo, že to není moc zdvořilé. „Chtěla jsem říct…“

Maminka máchla rukou. „Přesně vím, co myslíš. To dělají ty předčasné šediny. A mě už unavovalo vypadat jako babička. Koneckonců mi je teprv jednačtyřicet.“

Do kuchyně se přihnal Rebečin bratr Scott a namířil si to rovnou k ledničce. „Ahoj Becky,“ prohodil a otevřel lednici. I když před chvílí obědval, přehraboval se v ní a hledal něco k snědku. Nájezdy na ledničku pořádal často, patrně se snažil pokračovat v růstovém spurtu, díky kterému nedávno Rebeku přerostl. Ze spodní police vytáhl svou oblíbenou limonádu Mountain Dew. Když odšroubovával víčko, prohodil: „Že bys nás třeba předsta­vila?“

Becky se zasmála a mrkla na maminku, která stála zády ke Scottovi.

Než mu stihla odpovědět, přišel blíž ke stolu a zeptal se: „Neviděly jste někde mamku, holky? Myslím, že už by měla být doma.“ Začal do sebe lít limonádu.

Paní Williamsová se otočila k synovi. „Ahoj, zlato.“

Scott se zakuckal a bublinky se mu dostaly do nosu. Otřel si tvář hřbetem ruky. „No teda mami!“

Paní Williamsová si přihladila vlasy. „Jak se ti to líbí?“

„To mě podržte,“ protáhl Scott a usmíval se od ucha k uchu, až měla Rebeka dojem, že si natáhl sval ve tváři. „Vypadáš… no, vypadáš… neskutečně. Jako moc dobře!“

Maminka se začervenala. „Budu to brát jako kompliment.“

„Co se stalo?“ zeptal se Scott a nevěřícně se dotkl jejích vlasů.

„To je moje nové já,“ řekla. „Tatínek je už sice v nebi, ale já došla k názoru, že Bůh mě sem postavil z nějakého důvodu. Počítám, že bych měla začít zjišťovat, co to je za zvláštní důvod.“

Při zmínce o tátovi Rebeka i Scott ztichli. Už uplynul víc než rok od chvíle, kdy jejich otec zmizel na misii v Jižní Americe, kde s ním žili. Od té doby byl pokládán za mrtvého. Oni se přistěhovali sem do Kalifornie, do Crescent Bay, a začali znovu. A zatímco Rebeka se Scottem byli plně zaujati novými kamarády ve škole, maminka jako by s každým uplynulým dnem o něco zestárla.

Paní Williamsová ticho přerušila. Otevřela kabelku a vytáhla z ní kapesní diář. „Tohle je totiž teprve začátek mé osobní proměny,“ podotkla s úsměvem. Nahlédla do notýsku. „Rozhodla jsem se, že tenhle víkend pojedu na ten seminář o svobodě v Kristu. Měl by být o tom, jak se duševně, tělesně i duchovně rozvíjet. Dnes večer začíná, domů se vrátím někdy během nedělního odpoledne.“

Rebeka přikývla. „Četla jsem o tom ve sborovém zpravodaji. Vypadá to hrozně zajímavě.“

„A došla jsem k názoru, že nejlepší začátek osobní proměny je nový účes,“ poznamenala paní Williamsová.

„Nový co?“ zeptal se Scott.

„Nový účes od slova učesat se, tím se nezatěžuj,“ odpověděla Becky.

„Dej mi pokoj, copak jsem kadeřník?“

Paní Williamsová ukázala na kalendář před sebou. „Doufám, že jste připravení na příští týden, až zase začne škola.“

Oba shodně přikývli.

„Dobře. Budu vlastně celý víkend pryč,“ pokračovala paní Williamsová, „a tak jsem domluvila, že strávíte dva dny u kamarádů. Becky, mluvila jsem s Juliinou maminkou, a ta říkala, že u nich klidně můžeš přespat, když už tam večer stejně budeš na ty Juliiny narozeniny.“

„Jenže já jsem se ještě úplně nerozhodla, jestli tam půjdu, mami…“

„Tak ti to usnadní rozhodování,“ prohlásila maminka a mrkla na ni. Pak se obrátila ke Scottovi. „Darrylova maminka zase souhlasí, že můžeš být u nich. Jestli souhlasíte, jsme domluveni.“

Rebeka zaúpěla. „Mami, je mi sedmnáct, nepotřebuju paní na hlídání.“

„To samý já,“ přidal se Scott. „Je mi patnáct, pro případ, že bys zapomněla. Co by se nám mohlo stát? To nemůžeme jednoduše zůstat doma? Klidně si vezmu na starost vaření. Prostě objednám pizzu…“

Paní Williamsová zavrtěla hlavou. „Vyloučeno. Nechci se trápit představou, že jste sami doma bez auta a já jsem mimo město. A kromě toho,“ dodala a podívala se na Rebeku, „je to jenom na jednu noc. Určitě si s Julií najdete nějakou zábavu, až ostatní odjedou, ne?“

Rebeka zčervenala. „To jo, ale stejně… já tam asi nechci jít.“

„Zřejmě nemáš tentokrát na výběr,“ opáčila maminka.

Becky uhnula pohledem. O tři vteřiny později ucítila, jak jí maminka stiskla ruku. „Vždyť je to tvoje nejlepší kamarádka, Becky. Neděje se mezi vámi něco?“

Rebeka si přisunula židli. Otázce se vyhnula. „A nemohla bych být u Susan?“ zeptala se. Vždycky měla pocit, že je u Susan Murdockové vítaná.

„To byl první člověk, na kterého jsem se obrátila,“ odpověděla maminka. „Ale ona také jede na ten seminář. Prostě je potřeba, aby ses s Julií nějak porovnala, ano?“

Rebeka se pozorně zadívala na máminu tvář. Poprvé po několika měsících zase viděla, že jí svítí oči. A nemohla v jejím hlase přeslechnout náznak naděje. Věděla, že se maminka potýká se svým sebevědomím, zvlášť když teď zažívá těžkosti při hledání práce. Rebece bylo jasné, že plánovaný výjezd by mohl pro maminku znamenat bod obratu, a nechtěla říct něco, čím by její nadšení zchladila.

„My to zvládneme,“ řekla nakonec, přestože jí bylo úplně jasné, že s Julií musí vyřešit pár důležitých věcí.

„Dobře,“ zakončila paní Williamsová. „A teď mám malé překvapení.“

„Pro mě?“ zeptal se Scott mezi dvěma hlty.

„To ani ne,“ odpověděla maminka. Vytáhla něco z kabelky a podala to Rebece.

„Mobil?“ vykulila oči Becky. „Teda mami…“

Maminka přikývla. „Jo. Říkala jsem si, že je načase, abys vystoupila z doby kamenné a zařadila se mezi lidi.“

„No počkááát!“ protáhl Scott. „To není fér. A co já, já jsem vosk?“

Rebeka mobil zapnula. „Klid, Scotty. Odkdy děláš na ministerstvu spravedlnosti?“

„Já jenom, že…“ začal Scott, ale maminka ho přerušila.

„Možná pro tebe něco mám, Scotte,“ řekla. Otevřela dveře skříňky, vytáhla obrovský naditý balík a podala ho synovi. „To je od Z.“

Rebeka položila mobilní telefon. Se zájmem sledovala, jak Scott trhá obal balíku. Z byl jejich přítel z internetu, s kterým se nikdy osobně nesetkali a o kterém se jim nepodařilo zjistit nic bližšího. Jasně že se snažili odhalit jeho pravou totožnost, ale Z vždycky dokázal být tři kroky před nimi. Nehledě na to, že pořád přicházel s novými úkoly, které měli plnit – jako byla třeba posledně cesta do Nového Mexika, kam letěli i s maminkou.

Dvě věci o něm věděli jistě – pokud šlo o nadpřirozeno, byl to rozhodně odborník. A Bibli znal skrz naskrz.

„Úplně jsem na to zapomněl,“ řekl Scott. Balík přišel už před několika dny, hned potom, co se Rebeka, Scott a maminka vrátili z Nového Mexika. Absolvovali tam duchovní bitvu s  indiánským šamanem jménem Černý Medvěd, který měl schopnost přivolat blesk na každého – nebo na všechno – co si usmyslel sežehnout. V tomhle případě byli terčem ohňostrojů Černého Medvěda právě oni.

Při vzpomínce na měření sil s šamanem se Rebeka otřásla. Byla to zuřivý duchovní boj proti šamanově černé magii, která roky držela celý indiánský kmen v zajetí. Ale díky víře v Ježíše, odvaze a spoustě modliteb a také díky pomoci jejich nového přítele Hbitého Šípa nad mocí Černého Medvěda zvítězili.

„Cos to dostal?“ zeptala se Rebeka a naklonila se ke Scottovi.

Z něčeho, co vypadalo jako igelitová taška, na které bylo natištěno Rebečino jméno, vytáhl Scott špunty do uší. K tašce byla sešívačkou připevněná cedulka. „To je asi pro tebe,“ prohodil Scott a podal všechno Rebece.

„Špunty do uší?“ zkrabatila Becky čelo. „Co tím Z myslí?“

„Přečti si cedulku, slepičí mozečku,“ poradil jí Scott.

„Scotte!“ ozvala se maminka tónem, který dospělí použijí, když hodlají člověku dát doživotní domácí vězení.

Zazubil se na ni. „Sorry.“

Rebeka rozevřela složenou cedulku a četla: „Pro Becky. Dej si pozor, malé ouško, co slyšíš.“ Pohlédla na Scotta, pak na maminku. „Písnička z nedělní školy? Dobře, tak jsem asi úplně tupá.“

Scott si všiml, že v balíčku je ještě jedna obálka s Rebečiným jménem. „Hele, třeba ti tohle pomůže.“

Becky obálku otevřela a vytáhla z ní fotografii. „Vůbec nevím, kdo to je… vy to víte?“

„Ne, ale je hezká,“ podotkl Scott, který nakoukl Becky přes rameno. „Ale třeba chrápe, co?“

Rebeka jeho poznámku přešla a dál si pozorně prohlížela fotografii. „Připadá mi nějak povědomá, ale nedokážu si její obličej nikam zařadit.“ Dívce na fotografii bylo tak sedmnáct nebo osmnáct – alespoň podle Rebečina odhadu. Stála na nějaké hoře a za ní se rozkládalo údolí. Byla sportovně oblečená, na zádech nesla batoh. Dlouhé světlé vlasy jí zakrýval safari klobouk a prostou, ale přitažlivou tvář oživoval jemný úsměv.

Scott se podíval na obrázek z větší blízkosti. „Jo, rozumím. Fakt vypadá jako někdo, koho už jsme někde viděli nebo s kým už se známe. Jenom si nejsem úplně jistý.“

Rebeka fotografii obrátila. „A hele. Vzadu je napsáno: Železo se ostří železem. Zůstaň naostřená… a stále ostře sleduj tohoto falešného ducha.“ Rebeka vzhlédla, podívala se na Scotta a pak zase zpátky na fotografii. „Co tím chce Z říct?“

Scott pokrčil rameny. „Nechápu ani, jak ví polovinu věcí, co ví. Hele, ještě se podívej na tohle. Mám tři kupóny zdarma do pizzerie Domino. Teď mluvíš srozumitelně, Z.“

„To je všechno?“ zeptala se Becky. „Já jsem dostala špunty do uší… a ty máš jít na pizzu?“

„A teď kdo se chová, jako kdyby dělal na ministerstvu spravedlnosti?“ zeptal se Scott a šťouchl sestru loktem do žeber.

„No počkej,“ vložila se do hovoru paní Williamsová. „Není vzadu na jednom tom kupónu něco napsáno?“

Scott kupón rychle otočil. „No, je tady napsáno: Nezapomeň se modlit za Becky. Z.“ Vzhlédl. „Tak to je špatný. Nic nenasvědčuje tomu, že bych se měl s tebou o  pizzu rozdělit, sestřičko.“

Podívali se na sebe. Od chvíle, co se Becky a Scott přistěhovali do Crescent Bay, se naučili očekávat nečekané, zvlášť když se jednalo o duchovní boj. A pokud šlo o Z, věci, které jim posílal, mívaly vždycky nějaký hlubší význam. Ale tentokrát ani jeden z nich netušil, kam Z míří.

Paní Williamsová vstala k odchodu. „Jsem přesvědčená, že se to všechno v pravý čas vyjasní. Vždycky to tak je, ne?“

Becky přikývla, ale z nějakého důvodu v ní rostl neklid při pomyšlení, že má strávit víkend u Julie. Byl to stejný pocit, který cítila kolem žaludku vždycky, když měla čelit nějakému duchovnímu zlu.

„Tak mami,“ odkašlala si, „kdy ti mám teda zavolat… kdybych s tebou o něčem potřebovala mluvit?“

Paní Williamsová zvedla obočí. „Já mám vlastně také mobil, beruško. Znáš mě. Dva mobily za cenu jednoho, to jsem prostě musela využít.“

„Skvělý, mami,“ kývl souhlasně Scott.

„Nejsem si ale úplně jistá, jestli na tom místě bude signál,“ zamyslela se maminka. „Ale jestli ne, určitě tam bude někde telefonní budka. Co kdybych ti z ní zavolala na mobil? Zkusila bych to, až bude nějaká přestávka v programu.“

„Klidně si můžeš do mobilu uložit i číslo k Darrylovi, Becky,“ nabídl jí Scott. „Ale pochopitelně nebudeme mít čas zvedat telefony, jelikož se budeme cpát dvojitou salámovou pizzou se sýrem.“

„Díky za laskavost, brácho.“

„Na mě se můžeš spolehnout.“ Scott si zastrčil kupóny do přední kapsy džínů.

„Hodím vás cestou k Darrylovi a k Julii,“ zavolala na ně z obývacího pokoje paní Williamsová. „Pojedeme tak za hodinu, jo?“

„Bez problému,“ odtušil Scott. Vyskočil z křesla a zamířil do svého pokoje.

Když maminka a bratr odešli z místnosti, dívala se Becky asi minutu upřeně na telefon. Nejenom, že ji nutí jít na Juliiny narozeniny, kde se bude muset setkat s Laurou Hendersonovou, ale ještě u Julie stráví celý víkend před zahájením posledního ročníku. Když nic jiného, ráda by se také viděla se svým klukem, Ryanem Riordanem.

Vyťukala Juliino číslo. Má snad na vybranou? Julie zvedla sluchátko už při druhém zazvonění.

„To jsem já,“ ohlásila se Rebeka.

„Ahoj,“ pozdravila ji Julie. „Tak přijdeš?“

„Jo, a vypadá to, že u vás i přespím.“

„Skvělý,“ odpověděla Julie. „Máma říkala, že u nás možná budeš. Ale po našem posledním hovoru jsem si myslela, že si to třeba zařídíš jinak, aby ses nemusela setkat s Laurou.“

„Pořád to nějak nechápu – proč s Laurou?“ zeptala se Rebeka a snažila se, aby to neznělo moc otráveně. „Nezdá se mi, že byste vy dvě byly nějaké extra kamarádky.“

Julie se zasmála. „To taky nejsme. Akorát spolu chodíme na jeden předmět a párkrát jsme si povídaly. Fakt to není špatná holka. Jak už jsem říkala, má tátu právníka a ten zná agentku Sariny Foxové. Když mi Laura řekla, že bych se mohla seznámit se Sarinou, až bude podepisovat svou knížku, říkala jsem si, že ji můžu aspoň pozvat. No vážně, Becky, kolik slavných lidí se kdy objeví v Crescent Bay?“

Rebeka se zhluboka nadechla. Věděla, že to musí Julii trochu vysvětlit. „Poslouchej, Julie, chci ti prostě říct, že z toho, že tam Laura bude, nemám dobrý pocit. Ale chápu, proč se k ní chceš chovat příjemně. Takže neboj, nějak to uděláme.“

„Dík za pochopení. Určitě to bude sranda. A hádej, které dvě holky ještě přijdou.“

„Nevím, kdo?“ zeptala se Becky.

„Tak jednak samozřejmě Krissi,“ začala vysvětlovat Julie, „a taky moje sestřenice Rachael – zrovna k nám přijela na návštěvu. Není z Crescent Bay.“

„To je ta ze Sacramenta?“

„Ze Seattlu,“ řekla Julie. „Je celá blázen do Kouzel a umírá touhou Sarinu poznat.“

Rebeka už o Kouzlech slyšela. A kdo také ne? Byl to nejsledovanější televizní pořad v zemi. O pořadu toho moc nevěděla, nikdy se na něj sama nedívala. Ale jestli měl název pořadu Kouzla něco naznačovat, byla si Becky celkem jistá, že se na něj dívat nechce – a trochu ji znepokojovalo, že je z něj Julie tak nadšená. Ale zase, je to Juliina oslava, a možná ji právě kvůli téhle oslavě Z nabádal, aby byla ostražitá.

„Bude to hrozně fajn,“ rozplývala se Julie. „Sarina Foxová osobně… a bude podepisovat

novou knížku. Není to paráda?“

„Hmm,“ broukla Becky a začaly se jí potit dlaně.

„Laura nás taky se Sarinou seznámí a dáme si pak společně zmrzlinu nebo něco. Dobrý, ne?“

Rebeka neřekla nic. V ústech měla vyschlo, takže by nemohla promluvit, ani kdyby ji napadlo, co říct. Přehodila si telefon k druhému uchu.

Když neodpovídala, ozvala se Julie: „Neboj, Becky. Jak jsem říkala, Laura s námi půjde jenom do knihkupectví a pak ještě na zmrzlinu. To je všechno. Určitě to na těch pár hodin nebude tak hrozné.“

Becky si odkašlala, aby uvolnila napětí v krku. „Jo… určitě to bude dobrý,“ řekla. Ale jen těžko mohla z mysli vypudit vzpomínku, jak ji Laura a několik dalších lidí z Tajné společnosti unesli a málem ji zabili. Je fakt, že Laura jednala jenom podle příkazů, které jí udílela Brooke, ale bylo to o vlásek. „Hele, už musím. Máma mě k vám asi tak za hodinu zaveze, a ještě si chci sbalit pár věcí.“

Zavěsila a dlouhou chvíli se ani nepohnula. V tichu, které následovalo, si uvědomila, co jí na Kouzlech vadí. Před několika dny jeli s Ryanem jeho Mustangem na letiště. Najednou se z rádia ozvala píseň „Spoutaná kouzlem“, znělka z pořadu Kouzla. Rebeka si sice nedokázala vybavit slova, ale moderátor mluvil o tom, že píseň se stejně jako televizní pořad zabývá wiccanstvím.

O wiccanství toho moc nevěděla.

Věděla jenom, že to má něco společného s čarodějnictvím.

A za několik hodin se setká tváří v tvář s hlavní hvězdou pořadu.