Bylo jí sedmnáct, měla blond vlasy a byla krásná.

Nebo by aspoň byla krásná, kdyby zrovna neječela s tváří zkřivenou do masky hrůzy.

Pomalu ustupovala, ale už nebylo kam. Stála na konci temné uličky. Slepé uličky. Srdce jí rychle bušilo a vytřeštěnýma očima zírala do tmy. Otevřela ústa a znovu vykřikla.

Ve světle vzdálené pouliční lucerny zasvítily dvě pronikavé žluté oči. V jejich pohledu byla moc. Žhnuly nadpřirozeným leskem. Hleděla z nich nenávist. Oči zabijáka.

Dívka se prudce zastavila. Zády už se opírala o zeď a neměla kam ustupovat. Tiskla se k drsné cihlové stěně a nejradši by s ní splynula. Oči se stále přibližovaly. Teď, když od ní byl neznámý už jen necelé dva metry, zvolnil krok. Jako kdyby věděl, že už ji má v hrsti, a působilo mu potěšení prodlužovat její muka. Mdlý svit pouliční lucerny nevzbuzoval žádnou naději na únik. Jen zvyšoval její hrůzu, když se netvor přibližoval čím dál víc.

Byl ohyzdný.

Dívka na několik vteřin zmlkla. Buď se smířila se svým údělem, nebo byla tak vyčerpaná, že už nemohla ani křičet. Znovu se však rozječela ve chvíli, kdy před sebou v nejasném světle spatřila to, co jí nahánělo největší hrůzu - dva dlouhé lesklé bílé tesáky...

"Stop!"

Když to kdosi v temnotě vykřikl, Jaimie Baylorová se s úlevou opřela o kamennou zeď.

"Tenhle berem," ozval se ze tmy znovu režisérův hlas. "To bylo ono." Po těch slovech ulička v mžiku ožila. Světla se rozzářila, všude se začali hemžit technici a ozývaly se desítky hlasů.

Nejvíc bylo slyšet Dirka Fallona, režiséra. "Tak končíme, lidi. Balíme. Nezapomeňte se prosím před odchodem podívat, kdy máte ráno přijít. Díky všem." Jaimie sledovala, jak jde k ní. Fallon nebyl sice nijak vysoký, ale jeho nepřátelská povaha jí naháněla strach. Věděla, co přijde, a ze všech sil se snažila neuhnout jeho nepříjemnému pohledu. "Jaimie? Můžu se spolehnout, že tu budeš zítra včas?"

Přikývla. "Spolehněte se."

Fallon z ní nespustil oči. Snažila se nedávat najevo, jak ji to znervózňuje. "Takže... odteďka žádná strašidla. Platí?"

"Jasně, Dirku," odpověděla, ale to už byl na odchodu. Zavrtěla hlavou. Tohle dělal pořád. To je jen další v řadě nezdvořáctví a urážek, které ten chlap pravidelně vypouští z pusy.

Téměř okamžitě ji obklopili lidé. Starší přívětivý rekvizitář si od ní vzal malou kabelku a žena středního věku s vlasy nabarvenými na rudo jí odebrala pelerínu a šperky. "To ostatní ze sebe před odchodem shoď v přívěsu s kostýmy, zlato," řekla pak. "Než ty šaty dáme maskérům, aby na nich udělali krvavé skvrny, chtěla bych je ještě trochu přežehlit."

"V pohodě," odpověděla Jaimie a nutila se, aby to znělo vesele. Doufala, že její hlas nezní jako hlas někoho, kdo se snaží působit lépe, než se doopravdy cítí.

"Cítíš se dobře, holka?" zeptala se rudovláska, když skládala pelerínu.

Jaimie se na ni usmála. "Ale jo, Maureen. Díky za optání."

Nedaleko nich stál s otevřenými ústy herec, který představoval upíra. Mladá dívka z maskérny mu z pusy opatrně vyndavala dlouhé umělé zuby.

"Dej pozor, ať se o ně neškrábneš," poznamenal muž v tlustém svetru, který kolem nich procházel. Jaimii se ulevilo, když poznala Tima Paxtona, producenta filmu.

"To se ví, že dám," odpověděla maskérka. "Vždyť tyhle zuby jsou dražší než moje vlastní!"

Paxton se zasmál. "Dneska jste odvedli dobrou práci. Všichni!"

"To říkají producenti vždycky," zažertoval rekvizitář. "Dokud člověk nepožádá o zvýšení platu."

Paxton se znovu rozchechtal a i Jaimie se usmála, když naslouchala jejich vtipkování. Producent se smál tak, že se s ním člověk cítil dobře.

"Už jsem ti někdy odmítl zvýšit plat, Bobe?" zeptal se Paxton rekvizitáře.

Bob zavrtěl hlavou. "To ne, Time," odpověděl. "Ale taky jsi mi ho nikdy nezvýšil."

Oba se znovu rozesmáli, ale když Tim došel k Jaimii, tvář mu zvážněla. "Nepotřebuješ doprovodit k hotelu? Já teď mám nějakou schůzku, ale můžu někomu říct."

Jaimie odmítavě zvedla ruku. "Ne, Time. Zvládnu to sama. Myslím, že jsem... prostě jsem se tehdy večer moc vžila do role."

Tim se usmál. "Tak dobře. To rád slyším. Ale kdybys něco potřebovala, řekni."

"Dobře," řekla Jaimie.

Tim kývl a šel dál. Nevynechal téměř nikoho z herců ani z ostatních lidí od filmu, a než opustili scénu, s každým se pozdravil nebo prohodil vtip.

"Ten Tim Paxton je nejmilejší chlap v celém filmovém průmyslu," poznamenala rudovlasá kostymérka Maureen, když se za ním dívala, jak mizí v davu.

"To určitě," přikývla Jaimie. "Na rozdíl od některých jiných."

Obě vrhly rychlý pohled na Dirka Fallona, který právě dával za vyučenou kameramanovi.

"Jo," dodala Maureen. "Radši bych dala do maskérny zakrvácet jeho než tyhle šaty."

Jaimie se proti své vůli zasmála. "Musím se jít převléknout. Tak v pět u přívěsu, Maureen."

Maureen kývla, ale už se na Jaimii nepodívala. Pořád ještě upřeně hleděla na Fallona a kroutila přitom hlavou.

---

O dvacet minut později kráčela Jaimie Baylorová k hotelu Zlatá koruna. Cítila se mnohem lépe než celý předchozí týden. Když je člověku teprve sedmnáct a hraje v hororu Upír se vrací, je to už samo o sobě dost divoká zkušenost. Ale filmovat v Transylvánii dělalo všechno ještě o dost divočejší, alespoň jí to tak připadalo.

Všechno tu nějak souviselo s upíry. Dokonce i hotel. Když Bram Stoker před sto lety napsal román Drákula, žádný hotel Zlatá koruna v Bistritě neexistoval, ale protože o něm psal v knize, nakonec ho tu o několik desítek let později postavili. A to nebylo všechno. Bistrita byla plná upířích "pamětihodností", od jmen hotelů a zřícenin nedalekých hradů až po názvy jídel v restauracích. Není divu, že s jídly jako "Upíří biftek" a "Dráculova žebírka" měla Jaimie potíže oddělovat svoji roli ve filmu od skutečnosti.

Alespoň si to dnes večer říkala, když procházela matně osvětlenými ulicemi. Bylo to jediné vysvětlení, které jí dávalo smysl. Jistě, od chvíle, kdy před týdnem začali filmovat, měla už dvakrát dojem, že viděla v noci na ulici skutečného upíra. Ale co jiného byste čekali na místě, jako je Bistrita?

Když si vzpomněla, co poprvé "viděla", otřásla se. Usoudila, že to musel být někdo v kostýmu, ale podruhé... podruhé byla přesvědčená, že ať to byl kdokoli - nebo cokoli - sledoval ji. Začalo to tím, že za sebou uslyšela ozvěnu kroků. Pokaždé, když udělala krok, udělal krok i někdo jiný. Když se zastavila, stoprocentně slyšela, jak se zastavily i šouravé kroky za ní. A právě v ten okamžik se otočila.

A to byla chyba. V tu chvíli spatřila žluté oči a dlouhý černý plášť. A vzápětí se vřítila s křikem na plac... a před všemi filmaři ze sebe udělala naprostého idiota.

Při té vzpomínce si povzdechla. Samozřejmě si ji všichni dobírali, že svoji roli bere příliš vážně, ale tím se nic nezměnilo. Pořád si byla jistá, že někoho viděla. Někoho, kdo nebyl tak úplně člověk...

"Přestaň!" poručila si Jaimie. "Přestaň na to pořád myslet! To nebylo doopravdy!" Zavrtěla hlavou, rozhodnutá pustit celou tu směšnou záležitost z hlavy, když vtom...

Kroky.

Zamrazilo ji. To jsou ty kroky. Přesně jako předtím.

Pokračovala v chůzi, uši napjaté, aby slyšela všechny zvuky kolem. Většina kroků splývala s jejími... ale ne všechny.

Přidala. Kroky se jí snažily stačit. Dech se jí zrychlil. Něco ji sleduje. Teď o tom nemůže být pochyb.

Na okamžik ji napadlo, že se otočí a podívá se. Když si však vzpomněla, jak se minule vyděsila, rozhodla se to neudělat. Nesnesla by znovu pohled na tu upřeně zírající tvář.

Dala se tedy do běhu.

Hnala se ulicí a údery jejích tenisek do dlažebních kostek jí bubnovaly v hlavě. O zvuku, který následoval, nebylo možné pochybovat. Těžké boty dusající po stejném dláždění.

Vyběhla na vrchol malého kopečku a rozběhla se dolů. Tam bylo všechno zahalené mlhou. Přízračný mlžný závoj, který trpělivě vyčkával, až se kolem ní ovine.

Nad hlavou se jí tyčily šedožluté domy. Byly staré několik staletí. Zdi byly samá skvrna a po desetiletích překrývání novou omítkou připomínaly podivnou mozaiku. Za nimi se v měsíčním světle nejasně rýsovaly hory. Obrovské a zlověstné.

To není místo, na kterém by měl být člověk sám. Ne tady. Ne teď.

Jaimie seběhla s kopce a ocitla se v mlze. Kroky za ní se už s jejím tempem neshodovaly. Pohybovaly se rychleji. Snažily se ji dohonit... přiblížit se k ní.

Cítila, jak jí začínají slábnout nohy, jak ji začínají bolet plíce, které potřebují víc vzduchu. Musí zpomalit. Tohle tempo nevydrží. Musí popadnout dech.

Ale kroky za ní ji doháněly.

Nemůže, nechce zpomalit.

Ulice se klikatila dál, tentokrát do jiného kopce. Ve stoupání cítila Jaimie ve zmučených plicích ještě větší tlak. Přestávala cítit nohy. Jako by byly z gumy.

A přece se nutila běžet dál.

Vpředu před sebou uviděla světla hotelu. Zářila do mlhy. Když zůstane na klikaté ulici, bude muset běžet ještě kolem dvou nebo tří bloků. Když to vezme nejbližší úzkou uličkou, zkrátí si vzdálenost na polovinu.

Ale v uličce je tma.

Není nejpravděpodobnější, že on zaútočí ve tmě?

A záleží na tom vůbec?

Cítila, jak se jí začínají třást nohy, zaškobrtla. Už toho moc neuběhne. Měla pocit, že jí prasknou plíce, a srdce jí tlouklo, jako by mělo explodovat.

Bude muset risknout zkratku.

Vyrazila jako šipka doleva a vběhla do temného průchodu. Hlavou jí vířily myšlenky, strašlivé představy rozervaných hrdel, krve stékající po krku a pronikavých žlutých očí.

Jaimie věděla, že takové představy mají původ spíš v dovednosti moderních maskérů a v tom, že viděla příliš mnoho hororů, než ve skutečnosti. V tu chvíli jí však připadalo, že jde o její bezprostřední budoucnost, ne o něčí fantastický výmysl.

Dál se snažila popadnout dech a moc se jí to nedařilo. Přestala cítit nohy. Nezvládne to.

Pak jí vypověděla službu pravá noha. Povolila a Jaimie klopýtla. Začala padat, ale napřáhla ruku a zachytila se o zeď. Zvládla to, ale v ten okamžik, kdy se opírala o zeď a lapala po dechu, kradmo pohlédla přes rameno.

Hloupá chyba. Uvědomila si to, už když se otáčela, ale musela se podívat.

Ze tmy se na ni řítilo to, čeho se nejvíc bála.

Upír.

Hnal se k ní a velký černý plášť se mu nadouval větrem. Nahoře tloukla do nočního vzduchu dvě obrovská netopýří křídla.

Neovladatelná hrůza přinutila Jaimii vykřiknout, i když měla plíce jako v ohni. Odstrčila se od zdi a znovu se rozběhla. Viděla osvětlený konec uličky, ale tam nikdy nedoběhne. Nohy už ji neposlouchaly.

Podlomily se pod ní a ona padala... převalila se, klouzala. Překulila se na záda, uviděla blížící se postavu a znovu zaječela.

---

Rebeka Williamsová scházela po schodech hotelu Zlatá koruna v doprovodu Ryana Riordana, svého kluka. Alespoň ho za jejího kluka všichni kolem nich považovali. Ale ani Rebeka ani Ryan se s tou nálepkou "jejího kluka" a "jeho holky" necítili úplně ve své kůži. Možná proto, že by na ně takový vztah mohl vyvíjet určitý sexuální tlak. Becky nevěděla přesně proč. Ale jedním si byla jistá. S nikým jiným nechce trávit víc času než s Ryanem a z nějakého pro ni nepochopitelného důvodu se zdálo, že on to cítí stejně.

Často žasla nad tím, jak je hezký. Se svými hustými černými vlasy a jasně modrýma očima by dokázal zrychlit tep kterékoli holce. A když na někoho vrhnul ten svůj úžasný úsměv, hrozila každému děvčeti, kterému kolovala krev v těle, srdeční zástava. Dokonce i tady, tisíce kilometrů od domova, se dívky zastavovaly a zíraly na něj, když kolem nich procházel. To, co na něm Rebeku přitahovalo, ale nebyl jeho zjev. Nejvíc ji dostávaly jeho city k ní. K ní. K té nejobyčejnější Rebece Williamsové, která je moc vysoká a má jaksi moc řídké vlasy barvy neurčitá hnědá. Co na ní vůbec vidí?

Její nejlepší kamarádka Julie se rozesmála, když jí Becky tuhle otázku položila. "Vidí tebe, ty pako. Člověka, kterým jsi uvnitř."

Rebeka měla pocit, že ani uvnitř není nijak skvělá. Ale ať už na ní viděl Ryan cokoli, byla za to vděčná.

"Je to tu docela hezké," poznamenal Ryan a vytrhl tak Rebeku ze zamyšlení. "Myslím takovým trochu zvláštním způsobem."

Becky přikývla. "Vypadá to tu jako ve snu."

Byla to pravda. Vlastně celá cesta jim až dosud připadala jako sen. Možná proto, že Rebeku nikdy ani nenapadlo, že se vydá do Transylvánie. Upřímně řečeno, ještě před několika dny si nebyla jistá, jestli takové místo neexistuje jenom ve filmech a hororových románech.

Ale teď jsou tady, necelý týden po tajemném mailu od Z.

Se Z to bylo vždycky tak. Od chvíle, kdy začal s Rebekou a jejím mladším bratrem komunikovat po internetu. Jediné, co o něm věděli, bylo jakou přezdívku na netu používá. Nikdy se jim nepodařilo zjistit, ani jak se doopravdy jmenuje, natož něco jiného. Ale on si je dva z nějakého důvodu vybral. Zhruba během posledního roku je starostlivě vedl, usměrňoval ve víře a vyzbrojoval informacemi a pravdami z Bible, takže dokázali pomoci lidem, kteří se zapletli do okultismu. Nejdřív to byla ta parta u nich ve městě, co si zahrávala se spiritistickou tabulkou, pak hypnóza, která Rebeku málem zabila, parta satanistů, která se ji pokoušela proklít, a tak to šlo dál, od falešných přízraků přes démony vydávající se za anděly a divné ufony až po vúdú v Luisianě.

A tak když jim Z minulý týden poslal letenky do Transylvánie a požádal je, aby tam pomohli jedné mladé herečce, začali balit kufry. Maminka letěla samozřejmě také. Táta Rebeky a Scotta zmizel před časem v brazilské džungli při letecké havárii a tři zbylí členové rodiny si byli díky tragédii ještě bližší. Z si ale z nějakého důvodu myslel, že se pro tuto cestu bude hodit víc Ryan než Scott. A protože poslal jen tři letenky a protože se až do této doby nikdy nezmýlil, souhlasila maminka, aby Scott zůstal doma v Kalifornii s tetou.

Becky byla radostí bez sebe. Samozřejmě že měla brášku ráda, ale jeho smysl pro humor jí někdy vážně lezl na nervy. A vůbec, co může být romantičtějšího než odjet do daleké země s klukem, ze kterého jste celí pryč!

No dobře, možná spolu oficiálně nechodí a možná je to dost podivná země a možná se jim maminka trochu moc věší na paty, ale stejně...

Tentokrát ji ze zamyšlení vyrušil muž v tlustém modrém svetru, který právě vycházel z hotelu. "Promiňte," zavolal na ně, "nejste náhodou ti, co měli přiletět z Ameriky? Jsem Tim Paxton, producent film."

"Těší nás, pane Paxtone." Ryan a Becky mu potřásli rukou.

Producent pokračoval: "Měl jsem na recepci vzkaz. Vy jste přijeli za Jaimií Baylorovou?"

"Ano," přitakal Ryan. "Nevěděli jsme, kde ji najdeme, a recepční říkal, že vy jste ten pravý, koho se máme zeptat, pane Paxtone."

"Říkejte mi Time, prosím vás," řekl a usmál se na ně tak, že Rebeka hned zapomněla na rozpaky. "Obávám se, že právě teď se všichni někam rozprchli. Zrovna jsme pro dnešek dotočili a každý se šel nejspíš někam najíst. Ale jestli chcete, zavedu vás na plac, kde točíme. Když jsem před chviličkou odcházel, Jaimie tam ještě byla."

"To by bylo fajn," odpověděla Rebeka. Ještě nikdy neviděla, jak se natáčí film. Ráda by se podívala.

Tim je vedl svižným tempem po ulici vydlážděné kočičími hlavami. "Omlouvám se, že vás tak honím, ale máme za sebou dlouhý den a ta naše banda se tam určitě nebude dlouho zdržovat. Vy jste Jaimiini kamarádi z Chicaga?"

"No, to přímo ne," odpověděla Becky a v duchu si kladla otázku, co by asi tak producent řekl, kdyby se dozvěděl, že ji ještě nikdy neviděli. Ale neměla čas se tím dlouho zabývat. Vzduch prořízl pronikavý výkřik. Prudce se otočili.

"Co to bylo?" vykřikla Becky.

"Ozvalo se to tamhle odtud!" řekl Ryan a ukázal směrem k temné uličce přímo za nimi. On i Tim Paxton se tím směrem rozběhli a Rebeka běžela těsně za nimi. Jakmile ale doběhla na okraj uličky, prudce se zastavila. To, co uviděla, ji přimrazilo k zemi.

Necelých deset metrů od nich ležela na dláždění světlovlasá dívka, rukama si zakrývala obličej a ječela. Nad ní se skláněla velká postava v černém plášti.

Tim s Ryanem se okamžitě vrhli do uličky.

Tvor nejprve zaváhal, jako kdyby měl v úmyslu na ně zaútočit. Pak se prudce otočil, až se mu plášť rozevlál, rozběhl se a zmizel do noci.