Dunící vlak se řítil k Rebece, jeho světlo ji oslepovalo. Ležela na zádech a cítila, jak mohutná lokomotiva rozechvívá koleje. Vlak už byl téměř u ní. Cítila zápach naftového motoru, viděla, jak se na ni valí obrovská kola vlaku. Chtěla křičet. Otevřela ústa, ale nevydala ani hlásku. Bylo slyšet pouze pronikavý hvizd lokomotivy.

Vlak už byl téměř u ní. Snažila se pohnout, ale hadičky jí držely připoutanou k nemocniční posteli.

Hadičky? Nemocniční postel?

Rebeka se s trhnutím probudila. Prudce oddechovala a očima těkala po místnosti. Žádný vlak se tudy neřítil. Nesvítilo tu žádné oslnivé světlo. Viděla jen tlumenou zář lamp na nemocničním parkovišti, která sem pronikala závěsy.

Zasténala a padla zpátky do polštářů. Tak se jí to všechno zase jen zdálo. Opět další z těch snů. Snů, které se jí v průběhu minulého týdne zdály noc co noc. Od té malé nehody s vlakem.

Popotáhla si nemocniční košili. Byla celá propocená a lepila se jí na záda.

Cvokaři tvrdí (když totiž člověk postává uprostřed noci před vlakem, který se proti němu řítí a nechá se málem zabít, obvykle se pak u něj na kus řeči zastaví pár psychiatrů), že takové sny nejsou nic neobvyklého. Udělali Rebece asi tak tisíc všelijakých vyšetření a pak ji ujistili, že se z toho dostane. "Kromě toho, že jsi při nehodě utrpěla značný duševní otřes a že výsledky v oblasti sebehodnocení máš lehce pod průměrem, jsi naprosto normální dospívající dívka."

Becky se ale necítila "naprosto normálně". Dostihy s vlakem, které minulý týden absolvovala, a zážitky s Maxwellem Hunterem, esem v oblasti New Age, ji zanechaly poněkud otřesenou. Lépe řečeno značně otřesenou. Maxwell byl vyhlášený řečník v oboru reinkarnace. Chtěl dokázat své teorie o minulých životech, a tak Rebeku zhypnotizoval před publikem a dal jí do jejích "minulých životů" nahlédnout.

Nejprve mu na to Rebeka skočila. Všechno vypadalo tak důvěryhodně… vlastně až do konce. Až do chvíle, kdy si uvědomila, že "minulé životy" nejsou nikým jiným než démony, kteří si pohrávají s její myslí.

Ale teď už to měla všechno za sebou. Předpotopní historie. Doktoři ji ujistili, že je "v pořádku" a "naprosto normální". A jestliže to řekli doktoři, kdo je ona, aby s nimi nesouhlasila?

Otočila hlavu na polštáři a rozhlédla se skrze ocelové tyčky, které ohrazovaly její nemocniční lůžko. Na digitálních hodinách na nočním stolku zářil jasnou červení čas 3:01. Do jejího odchodu domů zbývají ještě čtyři hodiny a padesát devět minut. Za čtyři hodiny a padesát devět minut se s tímhle místem konečně rozloučí.

Oči jí těkaly od hodin ke stolku s pohlednicemi, na nichž jí kamarádi přáli brzké uzdravení, až se zastavily u obrovské kytice karafiátů. I v přítmí rozeznávala zářivě červené a bílé květy. Strach, který přetrvával ze snu, se rozplynul. Roztavil se v záplavě teplého pocitu štěstí, který se jí zvedal v hrudi. Na to, aby si přečetla kartičku přivázanou ke karafiátům, byla v místnosti moc velká tma. Ale nebylo to zapotřebí. Znala její text nazpaměť:

 

Rychle se uzdrav. Moc mi chybíš.

Tvůj kamarád Ryan

 

Bez toho "kamaráda" na konci by se asi obešla. Raději by na kartičce viděla jiná slova. Hlavně jedno slovo, slovo, místo kterého se kreslí srdíčko. Ale věta "Moc mi chybíš" hřála Rebečino srdce stejně vřele, jako když ji četla poprvé:

"MOC mi chybíš."

"Moc MI chybíš."

"Moc mi CHYBÍŠ."

Pocit štěstí se jí z hrudi rozlil do celého těla. Zavrtala se hlouběji pod přikrývku a cítila se příjemně a v bezpečí. Ryan jí řekl, že až si pro ni maminka se Scottem, jejím mladším bráchou, ráno přijedou, bude tam možná také. Doufala, že to tak skutečně bude.

Podívala se letmo na hodiny a s úsměvem zavřela oči. 3:02. Ještě čtyři hodiny a padesát osm minut…

---

Na odlehlém prostranství v parku stálo šest postav v dlouhých hábitech. Prostranství bylo hustě obklopeno stromy a vzrostlými keři, ze silnice sem nebylo vůbec vidět. To se hodilo. Přesně to potřebovali.

Od moře se valila mlha a úplně zahalila měsíc. I to se jim hodilo. Tmu osvětlovalo jen šest svíček - pět černých a jedna bílá. Stály na malém stolku a jejich oranžová záře se mihotala na několika mladých tvářích.

Byli tu dva chlapci a čtyři dívky. Už ne děti, ještě ne dospělí. Měli na sobě podomácku ušité hábity s kápěmi. Všichni předtím něco pili a zarudlé vodnaté oči kluků prozrazovaly, že kouřili marihuanu. Hodně marihuany.

Krysa už byla zabita - zlomili jí vaz. Vůdkyně shromážděných, podsaditá dívka s tmavě obarvenými vlasy, opatrně přelévala krysí krev do rozpůlené plechovky od koly.

Kluci se pochechtávali. Možná to bylo z pití nebo z marihuany, možná z nervozity z toho, co dělají. To ani jeden z nich přesně nevěděl. Ale bylo zřejmé, že obřad neberou vážně.

Laura Hendersonová, zachmuřená světlovláska s obličejem poďobaným akné, se na ně zamračila. Tohle je vážná věc. Brooke, jejich vůdkyně, je nesvolala k oběti pro nic za nic. Vždyť byla ponížena, a hned dvakrát! Navíc přivandrovalci, kteří k nim do města přišli ani ne před měsícem. Nejdřív se ten kluk, Scott Williams, opovážil zpochybnit moc vůdkyně a spiritistické tabulky. Přímo před očima celé Tajné společnosti!

Pak tu byla jeho starší sestra, Rebeka Williamsová. Taková obyčejná holka! A přesto si ji slavný guru Maxwell Hunter vybral pro její zvláštní "nadání". Jak si tahle nula zasloužila takovou poctu? A jako by to nestačilo, šla si navíc ta drzá Williamsová poměřit své síly s vlakem. Z toho je vidět, že se snaží s vůdkyní Tajné společnosti soutěžit o moc a postavení.

Laura se otočila a obdivným pohledem sledovala, jak Brooke dolévá krysí krev do plechovky. Brooke pro ni znamenala všechno. Žila z její chvály, při její kritice chřadla. Pak se rozhlédla po skupině shromážděné kolem rozsvícených svíček. Když se očima vrátila k Brooke, rysy v tváři jí ztvrdly.

Dobře, Williamsová, chtěla jsi moc? Máš ji mít. My už ti ukážeme, co je to moc.

Zavřela oči a začala odříkávat: "Nenávidět budeš nepřátele své celým srdcem…"

Další dvě dívky se k ní přidaly. Slova zazněla hlasitěji a soustředěněji: "…a udeří-li tě někdo do tváře, prašť ho do druhé!"

Kluci se uculovali, dusili v sobě smích. Laura otevřela oči a zmrazila je ledovým pohledem. Ještě chvíli se pochechtávali, pak pokrčili rameny a přidali se k děvčatům.

"Nenávidět budeš nepřátele své celým srdcem a udeří-li tě někdo do tváře, prašť ho do druhé!"

Brooke položila krysí zdechlinu na stolek. Sáhla do svého hábitu, vytáhla husí brk a kus pergamenu.

Odříkávání pokračovalo.

"Nenávidět budeš nepřátele své celým srdcem…"

Brooke namočila pero do plechovky s krví.

"…a udeří-li tě někdo do tváře, prašť ho do druhé!"

Potom napsala:

 

R e b e k a

 

"Nenávidět budeš nepřátele své celým srdcem…"

 

W i l l i a m s o v á

 

"…a udeří-li tě někdo do tváře, prašť ho do druhé!"

Jejich hlasy sílily. Alkohol, droga, síla šesti spojených hlasů, to všechno jim vlévalo energii a pocit sounáležitosti. Laura se zhluboka nadechla. Pocítila vlnu radostného vzrušení. Slova, která společně odříkávali, zněla stále silněji a odhodlaněji. Jako ozvěna se ozývala všude kolem ní, prostupovala celou její bytost. To je ta jednota, po které hladověla. Takovou chuť má moc, po níž tak toužila.

"Nenávidět budeš nepřátele své celým srdcem…"

Brooke položila pero a zvedla pergamen nad plamen bílé svíčky. Odříkávání znělo stále horečnatěji. Všechny oči ji s dychtivým očekáváním sledovaly.

"…a udeří-li tě někdo do tváře, prašť ho do druhé!"

Pergamen vzplál jasným plamenem. Papír se svinul a popraskal. Hořel rychle, nakonec z celého papíru - včetně Rebečina jména - zbyl jen popel.

---

"Proč se tváříš jak o pohřbu, zlato?" zeptala se maminka, když vjížděla s jejich starou toyotou do ulice, v níž bydleli.

Rebeka hleděla nehnutě z okénka na ubíhající domy. Jejich čtvrť nebyla nejchudší ve městě, ale nepatřila ani k těm nejbohatším. Jindy si většinou ani nevšimla pokřivených plotů, oprýskaných nátěrů a zanedbaných zahrádek. Dnes ale bily do očí. Dnes jí lezly na nervy. Dnes jí lezlo na nervy všechno.

Měla k tomu pádný důvod. Ráno, které začínalo skvěle, se nakonec to obrátilo v naprostou katastrofu.

Za prvé, maminka přijela do nemocnice pozdě. Téměř o hodinu. Za druhé, přijela sama. Ryan s ní nepřijel, a dokonce ani Scotty ne. Zjevně měli příliš plný program na to, aby do něho ještě vmáčkli Rebeku. To ale nebylo nic ve srovnání s třetím důvodem. Ten byl nacpaný v kufru jejich auta.

"Tebe ještě pořád trápí ten vozík?" zeptala se jí maminka.

Rebeka neodpověděla.

"Doktoři říkají, že ho budeš potřebovat jenom pár týdnů…"

Zase žádná odpověď.

"Kdyby sis jenom zlomila nohu, mohla bys chodit o berlích, ale takhle…"

Rebeka ji netrpělivě přerušila. "Ale protože jsem si naštípla klíční kost, nemůžu zatěžovat ramena. Já vím, mami. Jestli si vzpomínáš, tak jsem u toho byla." Rebeka se kousla do rtu. Strašně nerada byla protivná. Věděla, že se ji maminka prostě snaží povzbudit. Ale stejně…

A pak uviděla bílého mustanga zaparkovaného před jejich domem. "Ryan přijel!" vyhrkla.

"Třeba to není on, co ty víš," mrkla maminka s úsměvem na Rebeku.

Rebeka úsměv opětovala. Uvědomila si, že maminka je do celého spiknutí zasvěcená. Nejenom že u nich parkovalo Ryanovo auto, ale uviděla u domu i džíp své nejlepší kamarádky Julie a Filipův fialový kabriolet. Ruka jí mimoděk vystřelila k hnědým vlasům. Načechrala si je v marné snaze, aby vypadaly alespoň trochu přijatelně.

Toyota s rachotem zabočila na příjezdovou cestu. Maminka zastavila. Auto několikrát škytlo a motor konečně utichl.

Rebečin mladší bratr Scott je uviděl jako první. Nebyl rozhodně malý. Během posledních několika měsíců už téměř dohnal Rebeku ve výšce a podle mutujícího hlasu a sílících ramen se dalo poznat, že jeho mužný věk už číhá za rohem.

"Už je tady," zavolal, s trhnutím otevřel vchodové dveře a seběhl ze schodů. Ostatní se nahrnuli za ním. Jako první Scottův svérázný kamarád Darryl. Za ním Rebečina nejlepší kamarádka Julie, krásná, sportovní a jako vždy dokonale oblečená. Těsně za ní následoval Ryan a na tváři měl šelmovský úsměv. Průvod uzavírali Filip a jeho nikoli nejbystřejší přítelkyně Krissi. (Všichni je však znali spíš jako Kena a Barbie.)

Rebeka cítila, jak jí začínají hořet uši a jak se jí krev hrne do tváří. Dnešního dne většina z nich poprvé viděla, kde Rebeka vlastně bydlí. Ne že by s tím chtěla dělat nějaké tajnosti, ale upřímně řečeno, její dům rozhodně nebyl žádný fajnový baráček z katalogu, na který byli zvyklí.

Přesto na nikom z nich nepozorovala žádné známky přezíravosti. Hnali se k jejich autu a nešetřili vtipnými poznámkami,.

"Nazdárek, kaskadérko, jak se daří?" Ryan si odhrnul husté černé vlasy ze svých nádherných modrých očí a jako by to nestačilo, obdařil ji tříhvězdičkovou verzí oslňujícího úsměvu.

"Skvěle," odpověděla Rebeka s úsměvem a strčila do dveří auta, aby si otevřela. Nebyla to vůbec žádná lež. Najednou se opravdu cítila lépe - mnohem lépe.

"Vyndám ti vozík," zavolala na ni maminka.

Okamžitě se cítila hůř - mnohem hůř.

"Vozík?" opakovala Julie.

"Je to jenom na pár týdnů," vysvětlovala maminka, přešla ke kufru a otevřela ho.

"Neříkejte mi, že ji budeme vozit jako nějakého válečného veterána," zaúpěl Scott.

Typický Scotty. Dík za podporu, brácho.

"Jenom pár týdnů," opakovala maminka a rozkládala invalidní vozík.

"Počkejte, já to udělám," řekl Ryan a rychle jí vzal vozík z rukou.

"Ten je príma," zazubil se na Rebeku Filip. "Tak to ti můžeme všude dělat doprovod."

Krissi se zasmála. "Královna na svém pojízdném trůnu."

Ryan se toho hned chytil. Když zajížděl s vozíkem k otevřeným dveřím auta, sehrál úplný herecký výstup. "Já, její věrný služebník, ji zavezu, kamkoli poručí." Než se Rebeka zmohla na jakýkoli protest, rychle se sklonil, zvedl ji ze sedadla a už ji držel v náručí. Pak ji nesmírně jemně posadil do vozíku. "Vítej doma," usmál se na ni. Becky cítila, jak se jí rozbušilo srdce.

Když se s Ryanem seznámila, souhlasila s maminkou, že by jejich vztah měl být kamarádský. Žádné "chození", žádné "to je můj kluk" - ani náhodou. Na tom nemohlo nic změnit to, že se jí rozbušilo srdce, kdykoli ho uviděla, a že Ryan je náhodou nejmilejší a nejsympatičtější kluk ve škole. Zásadní bylo, že ona je křesťanka a on ne. A dokud se to nezmění, věděla, že bude nejlepší, když bude střežit své srdce a zůstanou dobří přátelé.

Ale stejně…

Ryan vyjel s vozíkem od auta a tlačil Rebeku směrem k otevřené garáži. Všichni se vydali za nimi, povídali si a vtipkovali. Krissi totiž zase jednou předvedla svou půvabnou a prázdnou hlavu: "A to tedy znamená, že už nebudeš nikdy závodit?"

Když míjeli desítky krabic naskládaných v garáži, neobešlo se to bez dalšího smíchu a humorných poznámek.

"Tak tohle je tedy ta slavná strašidelná garáž?" zeptal se Filip. Zastavil se a rozhlédl se kolem.

"Ani moc děsivě nevypadá," cvrlikala Krissi.

"Za denního světla ne," odtušil Scott. "Ale zastav se někdy na noc."

"Úplně sama," přidal se Darryl, narovnal si brýle a trochu popotáhl nosem. "Když jsou tu všechny ty zvuky a to světlo a takové věci."

Jako na zavolanou se ozvalo slabé zakvílení. Rebeka ztuhla. I teď, i když ji obklopovalo tolik lidí, byla trochu vyplašená. "Slyšeli jste to?" zeptala se ostatních.

"A co jako?" opáčil Ryan.

Zvuk se ozval znovu. Pronikavé zakvílení doprovázené škrábáním.

"Copak to neslyšíte?" otázala se znovu.

Ryan vypadal zmateně. Potom zavrtěl hlavou: "Vy něco slyšíte?"

Všichni ztichli a nastražili uši.

"Já nic neslyším," ozval se Filip.

"Já taky ne," přidala se Krissi.

Rebeka se jim podívala do tváře a měla co dělat, aby se nerozklepala.

Zvuk se ozval znovu.

"Ozývá se to odtamtud," ukázala Rebeka na zavřené dveře vedoucí do kuchyně. "Něco je tam za těmi dveřmi."

"Odtud?" zeptal se Ryan a dojel s vozíkem až před dveře.

Škrábání a kvílení zesílilo.

"Copak to nikdo neslyšíte?" dožadovala se odpovědi Rebeka.

Zase se setkala jen s bezradnými pohledy, tentokrát už doprovázenými znepokojeně zdviženým obočím. "No… my nic neslyšíme, Becky," odhodlala se Julie k opatrné odpovědi.

Škrábání se ozvalo ještě silněji. "Lidi…," Rebeka se pokusila o úsměv. Pořád jí připadalo, že je to nějaký žert. "Chcete mi namluvit, že to ani jeden z vás neslyší?"

Ale nikdo z nich její úsměv neopětoval. Neklidně se na vozíku zavrtěla. Dostala strach.

Ryan si klekl na podlahu a přiložil ucho ke dveřím. "Mluvíš o těchhle dveřích přímo před námi?"

"Jasně," odpověděla Rebeka a snažila se, aby jí na hlase nebylo znát, že jí dochází trpělivost. "Za těmi dveřmi něco je. Copak to neslyšíš?"

Ryan opatrně sáhl po klice a stiskl ji. Bylo odemčeno. Podíval se na Rebeku - a potom dveře prudce otevřel.

Rebeka vyjekla. Dveřmi proletěla hnědočerná chlupatá koule a skočila Ryanovi do náruče. Tlamička ho začala okamžitě horlivě lízat po celém obličeji. "Uklidni se, kamaráde," smál se Ryan. "No tak, klídek."

"Vy jste ale banda!" vykřikla Rebeka a zaplavila ji obrovská úleva. Sledovala, jak štěně umývá Ryanovi obličej. "Ten je ale roztomilý. Jaká je to rasa?" zajímala se.

Ryan se marně snažil uhýbat před všetečným jazýčkem. "Voříšek - pouliční směs de luxe." Pak položil vrtící se chumáč chlupů Rebece do klína. Zvířeti trvalo asi půl sekundy, než vyhledalo její obličej, a pokračovalo v pusinkách.

Všichni se smáli. Rebeka se s chichotáním snažila odrazit líbací přepadení. "Kde se tu vzal? Čí je?"

"Tvůj," smála se Julie. "Ryan ho přinesl z útulku."

V kuchyni začal zvonit telefon, ale Becky ho téměř nevnímala. Podívala se na Ryana. Oči mu zářily radostí. Řekl jen několik slov a řekl je tak tiše, že je nikdo jiný neslyšel. "Jsem rád, že jsi se vrátila."

Natáhla se a vzala ho za ruku. "Děkuju ti," zašeptala. Oči se mu rozzářily ještě víc. Kdyby záleželo na Rebece, mohla by ta chvíle trvat věčně. Naneštěstí byla ale nablízku Krissi. " Líbí se ti?" vyhrkla. "Tak Becky, líbí se ti?"

"Jestli se mi líbí?" Rebeka pohlédla dolů na štěňátko a to na ni okamžitě znovu zaútočilo psími polibky. "Strašně se mi líbí."

Všichni se nahrnuli kolem vozíku. Klečeli na zemi a mazlili se s psíkem, který díky vší té pozornosti vyváděl ještě víc.

"Jak mu budeš říkat?" zeptala se jí Julie. Rebeka se opřela a mokrý jazýček jí přejel rovnou přes ústa. "No fuj!" Další hlasitý smích.

"Jak mu budu říkat?" hihňala se Rebeka. Na chvilku se zarazila a prohlížela si štěně. Ryan měl pravdu. Ten malý rošťák byl snad směsicí všech psích plemen - dokonalý voříšek, skoro burák… "Jak mu budu říkat? Třeba… Buráček."

Všichni souhlasili. Jméno mu dokonale padlo.

Vtom uviděla, jak se jí Scott snaží někudy podat sluchátko bezdrátového telefonu. Vypadal trochu vyjeveně. "Je to pro tebe," řekl.

Becky, stále ještě rozesmátá a bojující s dorážejícím štěnětem, vzala sluchátko. "Prosím?"

V telefonu bylo ticho.

"Haló?" opakovala.

Potom promluvil hlas, hluboký a drsný. "Zaklínadlo bylo vyřčeno, Rebeko Williamsová."

"Prosím?" Mávla rukou na ostatní, aby byli zticha. "Co jste říkal?"

Teď už slyšela hlas zřetelně. "Zaklínadlo bylo vyřčeno… Tvůj osud je v mých rukou."

Rebeka polkla. Chvíli trvalo, než mohla promluvit. "Kdo… kdo je tam? O čem to mluvíte?"

Ale nikdo jí neodpověděl. Uslyšela jen cvaknutí sluchátka a pak pravidelný tón.