Každé nadechnutí pálilo Rebeku jako oheň. Její plíce zoufale potřebovaly vzduch a prosily ji, aby zpomalila. Ona ale zpomalit nechtěla - ještě přidala a běžela, co jí síly stačily. Musela.

Obklopovalo ji ticho. Viděla, jak podél závodní dráhy stojí několik spolužáků, jak otvírají ústa a hlasitě fandí. Viděla, jak tleskají a jak ji povzbuzují. Ale ona je neslyšela. Slyšela jen sebe samu, jak lapá po dechu... a slabé skřípání štěrku pod tretrami.

Několik metrů před ní běžela Julie Mitchellová - zářná naděje celého družstva pro celostátní závody. Běžela s takovou elegancí a takovým stylem, že se Rebeka ve srovnání s ní cítila - no, asi jako hroch s protézou. Představte si pod tím, co chcete.

Ale Rebece to nevadilo. Nezávodila s Julií. Závodila s něčím jiným.

"Jde o tatínka..."

Snad po tisící viděla maminčin zčervenalý nos a opuchlé oči a slyšela, jak jí hlavou zní její hlas: "Jeho letadlo našli v džungli. Havárii přežil, ale..."

Rebeka napnula všechny síly. Zrychlila. Plíce jí div nepukly, ale držela se.

"Musíš to... přijmout." Mamince zadrhával hlas. "Už není, beruško. Buď ho napadla divoká zvěř nebo... nebo..."

Rebeka zaryla hřeby treter ještě hlouběji. Prodloužila krok. Věděla, že to "nebo... nebo..." znamená kmen jihoamerických Indiánů, kteří v té oblasti žijí. Kmen proslulý svou zuřivostí a užíváním černé magie.

Rebeku škrábalo v krku. Ale ne z toho, jak běžela. Kvůli slzám. A ze vzteku. Proč?! Proč to Bůh dopustil? Proč ho nechal umřít? Táta byl přece tak hodný člověk, snažil se dělat opravdu dobré věci.

Rozzlobeně si otřela oči. Nohy měla jako z gumy. Už je přestávala cítit. Ztrácela nad nimi vládu. A přesto přidala. Vzdálenost mezi ní a Julií se zmenšila a ona se teď ocitla téměř vedle ní. Deset metrů před nimi se otvíral cíl.

Nebyl to Rebečin nápad, zúčastnit se cvičného závodu pro nominaci do školního atletického družstva. To napadlo maminku. "Pomůže ti to zapadnout do kolektivu, Becky," řekla.

Zapadnout do kolektivu. Dobrý vtip. Rebeka strávila většinu svého života v brazilských vesnicích s maminkou, bráchou a s tátou, který létal letadlem do džungle a z džungle pro skupiny humanitárních pracovníků a misionářů. A teď se od ní najednou očekávalo, že se zařadí do kolektivu. Tady? V Crescent Bay? V Kalifornii? Tady, kde mají všichni dokonalou pleť, dokonalé tělo a dokonalé zuby? A to nesmíme zapomenout na oblečení podle poslední módy, přesně jako z Elle nebo z Cosmopolitanu nebo co to všichni čtou. Oblečení, z kterého měla Becky pocit, že ona si koupila šaty v potřebách pro kutily.

Ta poslední myšlenka jí dodala. Zabrala příliš, přepnula síly. A najednou si její nohy, které už předtím přestala cítit, začaly dělat, co chtěly. Levá se jí zvrtla a pak jí obě vypověděly službu úplně. Rebece se zdálo, že se při pádu sleduje jako ve zpomaleném filmu. Na vteřinu téměř zase získala rovnováhu. Téměř, ale ne úplně. Zaškobrtla a padala dál na závodní dráhu. Nemohla dělat vůbec nic - jen natáhnout ruce a zvednout hlavu, aby jí drcený rudý štěrk neodřel obličej. Kolena a lokty, no prosím. Ale obličej ne.

Jako by to vlastně nebylo jedno.

Prudce dopadla na závodní dráhu, sedřela si ruce a nohy, ale necítila žádnou bolest. Ještě ne. Bolest přijde až o vteřinu či dvě později. V tuhle chvíli cítila jen a jen stud. A bylo jí trapně. Ponížením jí už rudly tváře i uši.

Ano, přátelé, prostě jen další den v životě Rebeky Williamsové, vaší nové pitomé spolužačky.

---

Že něco nehraje, poznal Scott, Rebečin bratr, už ve chvíli, kdy vešel do knihkupectví. Ne že by se bál, byl nervózní nebo něco takového. Nesouviselo to s tím, jaké měl pocity. Souviselo to jen a jen s tím místem. Tam něco nehrálo.

Ale proč vlastně? Rozhodně vypadalo dost vesele. Střešními okny dovnitř proudily jasné paprsky slunečního světla. Na zářivě modrém koberci bílé regály s dlouhatánskými řadami pestrobarevných knih. A pak ta hudební kulisa - flétny a čínská zvonkohra.

Ale přesto...

"Tak jdeš dovnitř, nebo ne?" To byl Darryl. Scott se s ním seznámil před pár dny na obědě v jídelně. Darryl nebyl ani nejvyšší, ani nejhezčí ze školy - byl vlastně skoro nejmenší a krásy taky moc nepobral. Měl tak vysoký hlas, že člověk nikdy nevěděl, jestli zrovna mluví, nebo jestli někdo vrže dveřmi. A ještě něco, Darryl popotahoval nosem. Asi tak každých třicet vteřin. Daly by se podle toho nařizovat hodinky. Nějaká alergie, senná rýma nebo tak něco.

Ale aspoň se choval kamarádsky. Jako nováček si Scott nemohl moc vybírat, s kým bude kamarádit. Noví žáci musí brát, co je.

Skoro celý včerejšek Darryl Scottovi vyprávěl všechno o Tajné společnosti - skupině studentů, kteří se schází po škole vzadu v knihkupectví Cesta vzhůru. Schůzek se mohou účastnit jen ti nejskvělejší a nejoblíbenější. Scott tak úplně nesouhlasil s těmi "nejskvělejšími a nejoblíbenějšími", když mohl být členem zrovna Darryl. Ale nechtěl ho zranit, a tak to nechal bez komentáře.

"Ahoj Priscillo," zavolal Darryl, když procházeli kolem pultu směrem k zadní části knihkupectví.

"Zdravíčko," odvětila hezká žena středního věku. Od časopisu zvedla oči až ve chvíli, kdy ji kluci míjeli. Když zdvihla hlavu a podívala se na Scotta, zamračila se. Zdálo se, že jí byl okamžitě nesympatický. Neřekl přitom ani slovo a vůbec nic neudělal. Ale na tom nezáleželo. Něco ji na něm znepokojilo - a hodně.

Scott šel za Darrylem směrem k zadní chodbě a o její reakci se nestaral.

Až dosud se jeho první týden v Crescent Bay obešel bez problémů. Žádné rvačky. Ani jeden rozbitý nos. Minimální počet výhrůžek smrtí. To však nebylo u Scotta nic neobvyklého. Scott se, narozdíl od své starší sestry, vždycky uměl zařadit. Patrně to souviselo s jeho smyslem pro humor. Byl v tomto ohledu hodně podobný tátovi - téměř v každé situaci měl po ruce uličnický úsměv a trefnou poznámku.

Scott se podobal tátovi ještě v něčem jiném. Měl hlubokou víru v Boha. Měla ji celá jejich rodina. Ale nebylo to nějaké ohánění se pravidly a nařízeními. A rozhodně to nebylo něco podivného. Byla to prostě víra, která člověku v podstatě říkala: "Bůh je šéf, tak choď do církve a snaž se prospět světu."

Ale někdy ta víra... no, někdy Scottovi umožňovala pociťovat zajímavé věci. Hluboké věci.

Jako třeba teď...

Když s Darrylem vstoupili do chodby, narazil Scott do veliké obruče ozdobené něčím, co vypadalo jako orlí pera. Rychle uhnul - a vrazil rovnou do podivuhodné ozdoby z dřevěných trubek, která visela od stropu. Trubky hlasitě zarachotily. Poslední dobou nebyl Scott zrovna osobou s elegantními pohyby. Pravděpodobně to souviselo s tím, že se za poslední tři měsíce vytáhl o několik centimetrů. Ještě pořád byl menší než Rebeka - což mu ona neopomněla pravidelně připomínat - ale za nějaký ten týden ji určitě dožene.

Když šli chodbou, všiml si Scott množství různých tretek a medailónků, které tu visely na stěně. Nemohl si vzpomenout, kde je viděl, ale připadaly mu podivně povědomé.

A pak si všiml ještě něčeho. Zamračil se a rychle se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se mu to, nebo se ochladilo? Nikde poblíž nebyla žádná okna, ani otevřená, ani jiná.

Něco v jeho nitru začalo šeptat: "Zastav se... Otoč se... Vrať se..."

Ale proč? Všechno bylo v pořádku. Byla to jenom chodba. Jenom knihkupectví.

"Tak tady to je." Darryl před posledními dveřmi zpomalil a hlasitě popotáhl. Usmál se, posunul si brýle na nose a zlehka zaklepal.

Nic.

"No, vypadá to, že tam nikdo není," poznamenal Scott a hlas mu přeskakoval vděčností. "Asi bychom radši měli..."

"Neblbni," přerušil ho Darryl a sáhl po klice. "Vždycky se tu v pátek scházejí."

Opatrně dveře otevřel.

Uvnitř byla tma jak v pytli. Tedy až na deset svíček, které hořely kolem stolu, a na tváře, ozářené svíčkami. Byly to tváře, které Scott znal od vidění ze školy. Všechny upřeně hleděly na cosi na stole. Jak Scott mžoural ve tmě, rozeznával jakousi stolní hru s písmeny a značkami. Dva lidé měli ruku na malé umělohmotné ručičce, která se pohybovala sem a tam po hrací ploše.

"Co to je?" zašeptal Scott.

"Co by to mělo být?"odpověděl mu Darryl šeptem. "Spiritistická tabulka."

"Cože?"

"Používá se na skládání slov z písmen. Víš, předpovídá to budoucnost a takové věci."

Scott se na něj pochybovačně zadíval.

"Nedělám si legraci," vypískl Darryl. Scott se zašklebil. I když Darryl šeptal, zněl jeho hlas jako zrezivělá pumpa. Darryl pokračoval a díval se při tom po ostatních. "Ta ručička ukazuje na písmena na tabulce a sestavuje tak odpovědi na všechno, na co se jí zeptáš."

"Nesmysl," odfrkl pohrdlivě Scott. Podle jeho názoru se ručička pohybovala po tabulce proto, že ji postrkovali ti dva, co na ní měli položené ruce. Jeden z nich byl svalnatý kluk v tílku, druhá byla dívka při těle, oblečená celá v černém. "Hýbají s ní tamhleti dva."

Darryl na to neřekl nic. Jen popotáhl nosem a vstoupil do místnosti. Scott neměl valnou chuť jej následovat, ale nakonec vešel za ním.

A právě v ten okamžik se umělohmotná ručička zastavila. Chviličku předtím se proháněla po tabulce a ukazovala na písmena a v příští vteřině nadobro znehybněla.

"No teda," vydechla zklamaně hezká dívka a odhrnula si z čela dlouhé zrzavé vlasy. "Co se děje?"

"Nevím," odvětil svalnatý kluk. Obrátil se ke své partnerce, dívce v černém. "Tys ji zastavila?"

"Já ne," odtušila. Potom pomaličku otočila hlavu ke dveřím a zmrazila Scotta ledovým pohledem. "To on."

Všechny oči v místnosti se obrátily na Scotta.

Scott zvedl ruku na pozdrav. "Nazdar vespolek," zahuhlal a pokusil se o úsměv.

Nikdo úsměv neopětoval.

"Zeptejte se jí," žádala zrzka. "Zeptejte se jí, jestli neodpovídá kvůli němu."

"Tak jo," souhlasil kluk v tílku.

Dívka v černém zaklonila hlavu a zavřela oči. Vlasy měla ostříhané nakrátko a černé jako uhel. Byly očividně obarvené. "Prosím, sděl nám," pravila dramatičtějším tónem, než se Scottovi zdálo nutné, "prosím, sděl nám, proč mlčíš."

Všichni se obrátili k plastové ručičce. Dívali se a čekali.

Nedělo se nic.

Scott chtěl polknout, ale měl v tu chvíli tak sucho v ústech, že nebylo co polykat.

A vtom se ručička dala do pohybu.

Pohybovala se rychleji než předtím. Dívka i podsaditý kluk s údivem sledovali, jak skáče od písmene k písmenu. Téměř se u něj ani nezastavila a vystřelila k dalšímu. V několika vteřinách utvořila slovo:

 

S-M-R-T

 

Pak se náhle prudce zastavila.

Všichni čekali se zatajeným dechem. Báli se pohnout. Báli se zprávu přerušit.

Dívka v černém si odkašlala a znovu promluvila. Tentokrát ale její hlas nezněl tak jistě. "Co tím myslíš? Jaká smrt?"

Nic se nepohnulo. Žádná odpověď.

Scott se nepatrně pohnul. Opět ucítil ten chlad, tentokrát byl ale citelnější. Měl obsah. Věděl náhle, že v místnosti něco je... Něco chladného a hmatatelného o něj zavadilo. Byl si tím jist.

Dívka znovu promluvila. "Jaká smrt? Zemře někdo? Čí smrt?"

Nic se nepohnulo. Ticho bylo ještě tíživější.

A vtom, právě když se Scott chystal říci něco chytrého, aby uvolnil napětí a všem ukázal, jaká je to hloupost, plastová ručička bleskem sjela po tabulce a vystřelila z desky stolu.

"Pozor!" vykřikl Darryl.

Scott uskočil stranou a ručička narazila do podlahy. Těsně minula jeho nohy. Vrhl pohled na dívku v černém - byl si jist, že to ona ji po něm přes stůl mrštila.

Ale výraz její tváře mu prozradil, že je stejně překvapená jako on.

Nebo ne?

---

"Jsi v pořádku?" zeptala se Julie Mitchellová, když si ručníkem vysoušela husté plavé vlasy. Přišla až k Rebečině skříňce v šatně.

"Jasně." Rebeka sebou bolestivě trhla, když si přetahovala džíny přes odřená kolena. "Není to nic, co by nespravila transplantace mozku."

Už uplynula téměř hodina od chvíle, kdy si tak natloukla na závodní dráze. Všichni se kolem ní pochopitelně seběhli, udělali kolem toho pěkný povyk a ona by se samozřejmě nejraději propadla do závodní dráhy a zmizela. Ale to bylo před hodinou. Událost stará jak včerejší noviny. Teď se většina dívek narychlo osprchovala a zamířila domů.

Ale Julie mezi nimi nebyla. Vypadalo to, že se schválně loudá. Becky na ni zvědavě pohlédla. Na Julii bylo cosi kamarádského, cosi blízkého. Rebeka si ji okamžitě oblíbila... i když Julie patřila mezi nejhezčí dívky ve škole.

"Tým tě fakt potřebuje," pronesla Julie.

"Jako co? Jako maskota?"

Julie se zasmála. Prudkým pohybem odhodila vlasy s čela a natáhla se, aby si mohla navléknout supermoderní značkové tričko typu Peníze? Žádný problém.

"Myslím to vážně," pokračovala, "já jsem jediná běžkyně na dlouhé trati, kterou máme. Škola v Royal má tři zázraky a ty mě vloni vyšachovaly z celostátních závodů. Ale jestli budeš makat a naučíš se soustředit, mohly bychom jim my dvě vytřít zrak. Máš výdrž. A ještě jsem neviděla nikoho s tak skvělým finišem."

"A s tak skvělým pádem."

"To taky," vtipkovala Julie.

Rebeka se přistihla, že se také usmívá.

"Formu a styl se může naučit každý," pokračovala Julie. "Na to jsou trenéři. A když to přidáš k tomu svému sprintu, možná bychom mohly vyřadit Royal z celostátních závodů." Začala šátrat v tašce se sportovním oblečením, pak se kousla do rtu a zamračila se. "Do háje... ať mi nikdo neříká, že jsem ho ztratila."

Becky si vysoušela ručníkem vlasy a povzdechla si. Její vlasy měly barvu "neurčitá hnědá" a uschnou jí třikrát rychleji než Julii. Důvod byl prostý: Rebeka má totiž vlasy třikrát řidší. Ano, přátelé, opět další z životních žertíků s Rebekou v hlavní roli.

Julie prohledávala tašku stále horečněji.

"Co hledáš? zeptala se Rebeka.

"Svůj váček..." V jejím hlase bylo cítit znepokojení. Dál prohrabávala oblečení.

"Váček?"

"Svůj váček pro štěstí."

Becky si nebyla jistá, co tím Julie myslí, ale rychle přelétla pohledem lavičku.

"Doufám, že mi ho nikdo neukradl," dodala Julie.

Rebeka zahlédla něco pod lavičkou. Ta věc byla částečně zakrytá ručníky. Natáhla se a zvedla malý kožený pytlík naplněný kamínky, pískem nebo něčím takovým. Nahoře byl připevněný kožený řemínek, takže se váček dal nosit kolem krku jako přívěšek.

"Je to tohle?" zeptala se Rebeka.

Julii se ulevilo. "Je. Skvělé." Vzala tu věcičku a zavěsila si ji na krk.

Becky to pozorovala a přitom cítila, že se jí zmocňuje nepříjemný pocit. Snažila se, aby její hlas zněl pokud možno lhostejně, a zeptala se: "A co je uvnitř?"

"Nevím." Julie pokrčila rameny. "Nějaký tyrkys, nějaký prášek, bylinky - takové věci. Dělá nám je paní z Cesty - víš, pro štěstí."

"Paní z Cesty?" zeptala se Rebeka.

"Jo," Julie se váčku dotkla. "Jasně, že na tyhlety věci nevěřím. Ale když máš na krku okresní kvalifikační přebor, neuškodí nechat si zadní vrátka, ne?"

Becky horečně přemýšlela. Ráda by se vyptala na víc věcí ohledně váčku a té paní z Cesty, ale Julie jí k tomu nedala příležitost.

"Tak se uvidíme v pondělí," řekla a popadla svou tašku. "A nebuď z toho špatná, šlo ti to prima. A kdyby něco," usmála se uličnicky přes rameno, "dobrý maskot se vždycky hodí."

Rebeka se přinutila k úsměvu.

"Tak čau." Julie proběhla kolem řady skříněk a strčila do velkých lítacích dveří. Ty se otevřely a vzápětí se za ní hlasitě zabouchly.

Rebeka se ani nepohnula. Seděla v šatně úplně sama... jen ona a kapající sprchy.

Úsměv už jí zmizel ze rtů. Ale ne proto, že cítila odřená kolena nebo dokonce proto, že by ještě myslela na svůj pád.

To kvůli tomu váčku. Už takové váčky viděla. V Jižní Americe. Ale nenosily je tam hezké, bohaté sportovkyně, které se toužily zúčastnit celostátního atletického šampionátu.

Nosili je šamani, kteří uctívali démony.