Středa 1:36

Před domem stála postava v plášti. Pak začala pomalu a váhavě vystupovat po schodech na verandu. Když byla nahoře, natáhla se po zvonku u dveří. Potom ale zaváhala.

„To nejde,“ zašeptala. Ten hlas zněl ochraptěle a ztrápeně. „Už je moc pozdě a...“

Náhle ji zachvátila křeč. Vmžiku se zkroutila, jako by jí někdo zasadil ránu do břicha. Opřela se o zeď a těžce oddychovala. Pak se opatrně, téměř vzdorovitě napřímila. Byla to pohledná žena, tak kolem pětapadesáti let. Zpod kapuce pláště jí vykukovaly prameny melírovaných vlasů. Vyzařovala z ní jakási pozoruhodná kultivovanost, i když teď byla na její tváři patrná bolest... a strach.

Další křeč. Prudší a bolestivější než předchozí.

Znovu se napřímila. O něco pomaleji a méně rozhodně. Tentokrát už poslechne.

Natáhla hubenou, třesoucí se ruku po zvonku a stiskla ho. V domě se nic nepohnulo. Zkusila to znovu. Nic. Zvonek nefungoval. V této čtvrti to nakonec nebylo nic divného.

Otevřela vnější dveře, které na protest zaúpěly, a zaklepala na dveře, které vedly přímo do domu.

Ťuk-ťuk-ťuk-ťuk.

Rebeka to zaklepání uslyšela jako první. Trochu se v posteli zavrtěla. Myslela si, že se jí to zdá.

Klepání se ale opakovalo a znělo hlasitěji a naléhavěji.

Otevřela oči.

Buch-buch-buch-buch.

Odhodila peřinu, vypotácela se z postele a vyšla na chodbu. Dveře Scottova pokoje byly zavřené. Žádný div. Byl to ten nejtvrdší spáč na světě (to je ta příjemnější stránka nezájmu o okolí). Pohlédla k maminčinu pokoji, pak si ale vzpomněla. Maminka není doma. Odjela na pohřeb jakési tetičce z třetího kolena.

„Budu pryč jen tři dny,“ ujišťovala je. „Poprosila jsem tu fajn holku ze sboru, Susan Murdockovou, aby se za vámi zašla podívat. Myslíte, že to tu tři dny beze mě zvládnete?“

Sedmnáctiletá Becky a její patnáctiletý bratr měli pocit, že by to zvládli, i kdyby maminka byla pryč tři týdny, natož tři dny. Ze všech sil se ji snažili přesvědčit, že nepotřebují, aby je nějaká napůl cizí dívka ze sboru chodila kontrolovat. Ale nebylo to samozřejmě nic platné.

„Řeknu jí, aby se tu prostě pro jistotu stavila,“ uzavřela maminka.

Becky došla až ke schodům a začala po nich sestupovat dolů. Držela se přitom zábradlí, aby neupadla. Sádru jí z nohy sundali teprve před pár dny a ještě pořád se cítila trochu nejistá. A pak tu byl také Buráček, její štěně. Jak se jí tak motal kolem nohou a vyskakoval na ni, příliš jí to na rovnováze nepřidalo.

„Nech toho, Buráčku,“ zašeptala. „Neskákej na mě.“

Buch-buch-buch-buch.

To už Rebeka sešla ze schodů a zamířila ke vchodovým dveřím. Rychle rozsvítila světlo na verandě a podívala se kukátkem ven. Stála tam starší štíhlá žena. Rebeka zaváhala. Návštěvnice vypadala každopádně dost neškodně. A dívala se hodně smutně a vyděšeně.

Buch-buch-buch...

Rebeka odsunula zástrčku u dveří a otevřela. Dveře se trochu zasekly a musela s nimi prudce trhnout. Ale i potom je otevřela jenom na škvíru.

„Rebeka Williamsová?“

„Ano.“

„Omlouvám se, že tě obtěžuji takhle v noci, ale někdo potřebuje...“ Na chvilku se odmlčela a přitáhla si plášť víc k tělu, jako kdyby chtěla zahnat chlad. „Někdo potřebuje tvou pomoc.“

Becky znervózněla a opatrně si ženu prohlížela.

„Prosím,“ naléhala žena, „mohla bych jít na chviličku dovnitř? Je to hrozně naléhavé.“

Rebeka horečně přemýšlela. Ta žena nevypadala na lupiče nebo násilníka. Přinejhorším se může vždycky dát do křiku a přivolat dolů Scotta. Kromě toho ze sebe nemohla setřást dojem, jakým na ni působily oči té ženy. Vypadaly unaveně, smutně a vyděšeně. Bylo to proti zdravému rozumu, ale...

Rebeka otevřela dveře. Žena jí poděkovala vděčným pokývnutím a vešla do vstupní haly. „Ujišťuji tě, že toho nebudeš litovat. Jmenuji se...“ Vtom ji přerušilo slabé, ale pronikavé zavrčení.

Rebeka se podívala dolů. Buráček byl celý naježený a ze všech sil se snažil nahánět hrůzu. „Buráčku!“ okřikla ho. „Přestaň!“

Štěně ale vrčelo dál, až se Rebeka sehnula a trochu ho plácla přes čumák. Podíval se na ni a slabě zakňučel.

„Promiňte,“ řekla Rebeka a znovu se obrátila k ženě. „To obvykle nedělá. Většinou se k lidem chová hrozně přátelsky.“

„Ani mě to nepřekvapuje,“ odpověděla žena a ostražitě zvíře pozorovala. „Obávám se, že to asi také cítí.“

„Co má cítit?“ zeptala se Rebeka. Normálně by cizí návštěvnici vybídla, aby se posadila, ale v půl druhé ráno čekala přece jen nějaké vysvětlení. „Co má můj pes cítit?“

Žena si stáhla kapuci a rozhodila vlasy. Padaly jí až na ramena a byly dlouhé a krásné. Napřáhla k Rebece ruku. „Jmenuji se Priscilla Bantiniová. Oficiálně se sice neznáme, ale máme mnoho společných přátel. Jsem majitelkou knihkupectví Cesta vzhůru.“

Rebeka zatajila dech. Paní z Cesty! Žena, které patří knihkupectví zaměřené na New Age a která vyráběla talismany pro její kamarády... a která podporovala lidi z Tajné společnosti. Becky s obtížemi polkla. Nevěděla, jak má reagovat.

Žena si ji pátravě prohlížela. „Vím, co si teď myslíš. Ujišťuji tě ale, že s těmi kousky, co ti Tajná společnost prováděla, jsem neměla nic společného.“

Kousky! pomyslela si Rebeka. Nejdřív mě div nesrazí vlak a potom mě unesou satanisti. Ona tomu říká kousky!

Žena pokračovala: „Někdo zoufale potřebuje naši pomoc. Chodí za mnou a prosí mě o ni, ale já k tomu nemám ani sílu, ani moc.“

„Promiňte,“ zavrtěla Rebeka hlavou, „ale o čem to mluvíte?“

„Někdo potřebuje pomoc.“

„A co s tím mám společného já?“

„Ty máš sílu i moc, kterou ten někdo potřebuje.“

Rebeka překvapeně zamrkala. „Cože?“

Žena mluvila klidně a vyrovnaně. „Jako křesťanka, jako Kristův učedník, máš jak sílu, tak moc této... osobě pomoci.“

Rebeka na okamžik zavřela oči. Slyšela, že paní z Cesty je divná. Ale že je úplný cvok, to tedy netušila.

„To mi budete muset ještě jednou zopakovat,“ poznamenala.

„Na druhém konci města je v jednom domě uvězněn duch – duše zemřelého člověka. Zoufale se chce osvobodit, chce dojít svého odpočinku, ale sama o sobě to nedokáže. Potřebuje tvou pomoc.“

Becky se zamračila. „Nechápu, co tím...“

„Vím, že neschvaluješ zdroj mé moci, ale to ubohé stvoření se potřebuje osvobodit. Ty a já můžeme společně...“

„O jakém stvoření to mluvíte?“

„O stvoření, které obývá Hawthornovu vilu na druhé straně města. Je to duch člověka, oběti tragické vraždy, který je tam vězněn negativní energií. Chce se zoufale osvobodit.“ Ženin hlas zněl stále naléhavěji a její oči prosily. „Už za tři dny bude výročí smrti té bytosti a ona mě naléhavě prosí, abych u tebe našla pomoc.“

Rebeka zavrtěla hlavou. „Já to pořád nechápu. Jak si myslíte, že jí dokážu pomoct?“

„Podle mých astrologických tabulek je výročí vraždy v konjunkci se zcela jedinečným seskupením planet. Tento pátek, dvacátého prvního dubna, má duch možnost uniknout. Právě tehdy můžeme spojit svoje síly – v průběhu seance ho vyvolat a pomoci mu, aby dosáhl místa svého věčného odpoč...“

Vtom odkudsi zahřímal hlas: „Co tady chcete?“

Rebeka i žena se prudce otočily a spatřily Scotta, Rebečina mladšího bratra, na schodišti nad nimi. Bylo mu sice teprve patnáct, ale díky své výšce a pozici nad jejich hlavami teď působil impozantním dojmem.

Priscilla si odkašlala. „Ty jsi určitě Scott Williams. Já jsem...“

„Já moc dobře vím, kdo jste.“ Vydal se po schodech dolů směrem k ní.

Priscilla se přinutila k úsměvu. „Aha, dobře. Právě jsem říkala tvé sestře, že...“

„Nikdo vás sem nezval.“

Rebeka sledovala vývoj situace, šokovaná tím, jak se bratr chová. „Scotte...“

Scott mířil po schodech přímo k noční návštěvnici a bylo jasné, že je naštvaný. „Myslím, že těch problémů, co jsme kvůli vám prožili, už bylo dost.“

Priscilla napůl zacouvala ke dveřím. „Nepřišla jsem vám dělat problémy. Přišla jsem proto, že někdo potřebuje pomoc. Podle mých astrologických tabulek...“

„Vaše astrologické tabulky mě absolutně nezajímají.“ Už došel na konec schodů, ale nezastavil se tam. Kráčel přímo a rozhodně k ní.

„Scotty!“ vykřikla Rebeka.

Obrátil se k sestře. „Tahle dáma přivede chlápka, co vymývá lidem mozky, ty se kvůli tomu málem zabiješ, pomáhá těm srabům, co tě unesli, a ty čekáš, že se budu chovat zdvořile?“

Než mohla Becky něco odpovědět, otočil se Scott zpátky k Priscille. „Vypadněte.“

Paní z Cesty sáhla rukou za sebe a zašátrala po klice.

„Scotty...“

„Vypadněte.“

Žena otevřela dveře a couvala ven. „Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla. Čekala jsem víc křesťanské lásky, ale samozřejmě to chápu.“ Když couvala na verandu, zakopla o práh.

Scott se znovu ozval: „Zmizte z našeho domu, nebo vás vyhodím sám.“

„Nepřišla jsem kvůli sobě.“

Scott sáhl po dveřích.

„Jak už jsem říkala Rebece, duch zemřelého člověka zoufale potřebuje naši...“

Scott zabouchl dveře.

Becky mlčky stála a zírala na svého mladšího bratra. Byla v šoku a zároveň měla trochu strach. Pak si teprve všimla, že se Scott chvěje.

Otočil se k ní. „Už ti neublíží,“ řekl a hlas se mu třásl. „Slibuju, sestřičko. Už nedovolím, aby ti zas někdo ubližoval.“

---

2:45 O hodinu později ležel Scott v posteli a zíral do stropu. Nebylo ani pomyšlení na to, že by znovu usnul. Rozhodně ne po takových nočních událostech. Na to byl příliš naštvaný. Jak se paní z Cesty vůbec opovažuje ukazovat se u jejich dveří? Kde bere odvahu je o něco žádat? Po tom všem, co jim její kumpáni provedli? Ani náhodou!

A jak utrousila tu lacinou frázi o „křesťanské lásce“... to tak akorát!

Za normálních okolností vycházel Scott s lidmi opravdu dobře. Řídil se hesly „žít a nechat žít“ a „buď s každým kamarád“. A když někdy začala být situace moc napjatá, měl ještě v záloze svoje vtipné hlášky. Ale dnes večer neměl na legrácky náladu. A měl k tomu dobrý důvod.

Převrátil se na bok. Myšlenky mu stále vířily hlavou. Přestěhovali se do tohoto města před třemi měsíci, potom, co jim umřel táta. A po celé ty tři měsíce jeho, maminku i Rebeku ustavičně obtěžovala Tajná společnost se všemi svými podrazy.

Proč? Proč je ti lumpové musí pořád otravovat? Copak nejsou on, maminka a Becky ti dobří? Proč se musí pořád něčemu bránit?

Věděl, že by Becky nenaletěla řečem o pomoci duchu nějakého nebožtíka, které ta žena vedla. Rebeka má možná měkké srdce, ale nemá měkký mozek. Přece se musí najít nějaký způsob, jak zabránit těm lidem v neustálém dotírání. A ještě lépe, musí přece existovat nějaký způsob, jak si s nimi vyrovnat účty.

Vyrovnat si s nimi účty... Oči se mu rozzářily zájmem. Konečně ho něco napadlo.

Ale už když to Scotta napadlo, zašeptal mu tichý, nenápadný hlas, že možná vybočuje z mezí. Že mstít se není zrovna správný plán útoku.

Scott si toho hlasu nevšímal. Co je moc, to je moc, a oni dva s Rebekou už toho opravdu zažili tak akorát. Znovu ho za rukáv zatahala myšlenka na vyrovnání účtů. Pohrával si s nápadem, že se ozve Z, svému tajemnému příteli z internetového chatu. Možná že Z bude vědět o nějaké slabině Tajné společnosti, kterou proti nim Scott může použít. Ale jako by už věděl, co by Z odpověděl. Už to od něho slyšel, dokonce se podle toho tenkrát i zachoval: „Ti lidé nejsou tvými nepřáteli. Jsou jen zajatci tvého nepřítele.“

No dobře. Ale zajatci nezajatci, Scott najde nějaký způsob, jak ochránit svoji sestru. A protože jsou právě jarní prázdniny, bude mít spoustu času něco vymyslet.

---

11:50 Rebeka se z předního sedadla auta obrátila dozadu na své kamarády. „A víte jistě, že je to tenhle dům?“

„No jasně.“ Julie, jedna z jejích nejlepších kamarádek – skvělá sportovkyně s dokonalým oblečením a odpovídající postavou – se na ni usmála. „Tohle místo znají všichni lidi z města, že jo?“

Ostatní přisvědčili – Ryan, který řídil a disponoval omračujícím úsměvem, Krissi, nepříliš chytrá kráska, a Filip, Krissin kluk na poloviční úvazek a intelektuál na celý.

Když Rebeka zatelefonovala Julii a vyprávěla jí o tom, že ji navštívila paní z Cesty a pozvala ji na seanci, Julii napadlo, že může být docela zábava sehnat ostatní a udělat si malou vyjížďku. Teď tedy všichni seděli v autě, vyjížděli strmý kopec a pomalu se blížili k Hawthornově vile.

Rebeka se podívala z okýnka. Jako sídlo přízraků ji dům trochu zklamal. Čekala vilu zarostlou plevelem, s oprýskanou omítkou ověšenou pavučinami a s bouchajícími okenicemi. Jistě, byl to velký patrový dům se spoustou vikýřů, ale místo aby vypadal jako strašidelný zámek, tvářil se jako bydliště vzorné rodinky.

Julie se pustila do vysvětlování, jako by četla Rebece myšlenky. „Platí si zahradníka a údržbáře, aby to tady udržovali načinčané čistě pro případ, že by to někdo někdy chtěl koupit.“

„To je to celou tu dobu prázdné?“ zeptala se Rebeka.

Filip se ujal slova. „Můj táta pracuje v realitce. Pořád dostávají nabídky, ale nakonec to vždycky skončí fiaskem.“

Krissi se zahihňala. „Stačí, aby tam pobyli pár minut o samotě.“

„Ale pomůžeš jí, ne?“ chtěla vědět Julie. „Víš, co myslím, půjdeš na tu seanci?“

„Ty jdeš na seanci?“ zeptala se Krissi nervózně.

Filip se připojil. „No tak to tam můžeme jít všichni.“

Po všech těch zážitcích neměla Rebeka zrovna pocit, že účast na seanci je zrovna první na seznamu věcí, které musí bezpodmínečně udělat. Ryan mlčel a tvářil se neutrálně.

„Tady zastav,“ řekl Filip a ukázal ke kraji chodníku. „Ať může Becky vystoupit a trochu se tady porozhlédnout.“

Ryan zastavil se svým bílým mustangem přímo naproti vile. Všichni kromě Krissi se vyhrnuli ven.

„Ty nejdeš?“ zeptal se jí Filip.

„Necítím se moc valně. Tuhle akci zřejmě prosedím v autě.“

„Pojď taky,“ naléhal na ni. Ostatní se k němu přidali, až se Krissi nakonec podvolila. „Tak dobře, dobře,“ fňukala a pomalu vylézala z auta. „Ale jestli umřeme, tak toho všichni budete do smrti litovat.“

Nikdo přesně nevěděl, co tím Krissi myslí, ale to u ní nebylo nic neobvyklého.

Když přecházeli ulici, přidal se Ryan k Rebece. Ačkoliv nebyl oficiálně její kluk, byl to rozhodně pěkný kluk a hlavně přítel – možná ten nejlepší. Na Ryanovi Riordanovi se jí líbilo všechno. Nebyly to ale jenom jeho husté černé vlasy, živé modré oči nebo jeho úsměv, při kterém se jí div nerozskočilo srdce. Líbilo se jí to, že stál vždycky při ní. A kdyby potřebovala důkaz, stačilo se jen podívat na jizvu, kterou měl na čele. Památka na jejich poslední střet s Tajnou společností.

Právě přešli ulici a stáli na chodníku před domem, když se Julie náhle zarazila. „Poslouchejte... slyšíte to?“

Všichni ztichli. Byl to sotva patrný zvuk, ale nebylo pochyb o tom, že slyší slabé, tiché hvízdání. Jako když vítr profukuje mezi okny, ale hlubší. Znělo to skoro jako nářek.

„Lidi...“ Krissin hlas zněl stísněně. „Já myslím, že bychom asi neměli...“

„Pssst!“ Filip se zamračil.

Julie popošla o pár kroků. „Vychází to tamhle odtud.“ Ukázala na mohutný cihlový komín, který čněl vysoko na střeše domu.

„Třeba je to jenom vítr,“ poznamenala nepřesvědčivě Krissi. „Víte, jakože fouká dolů komínem nebo tak něco.“

Becky se zadívala na duby, které se jim tyčily nad hlavami. Nepohnul se na nich ani lísteček. Pak se vrátila pohledem k domu – a zahlédla to. V okně ve druhém patře. „Podívejte!“

Než se však otočili, zmizelo to.

„Co tam bylo?“ zeptal se Ryan.

„Nějaký člověk. Aspoň mi to teda tak připadalo. Viděla jsem ho jen vteřinku.“

„To byl asi jenom údržbář,“ prohodila Julie, ale moc přesvědčivě to neznělo.

„To asi ne. Vypadalo to jako... jako dítě. Jako malá holčička s dlouhými černými vlasy.“

Všichni se po sobě nervózně podívali. Rebeka se zamračila. „Co je? Co to má znamenat?“

„Hele...“ To se zase ozvala Krissi. Opírala se o Filipa a trochu se předkláněla. „Není mi moc dobře.“

„O co jde?“ opakovala Rebeka. Podívala se na Ryana, ale ten jí neodpověděl.

Krissi se teď držela za žaludek a těžce oddychovala. Julie šla k ní. „Už je to lepší? Kriss, je ti...“

Krissi zavrtěla hlavou a zkroutila ji křeč. Jednou, podruhé a pak se předklonila a začala zvracet.

Rebeka na ni nevěřícně hleděla.

Krissi zalapala po dechu a znovu se jí zvedl žaludek.

„Pojďte,“ řekl Ryan, když Krissi konečně přestala zvracet. „Půjdeme odsud pryč.“

Krissi vzhlédla a vděčně přikývla. Julie jí mezitím podala papírový kapesník, aby si mohla otřít ústa. Filip s Julií ji pak každý z jedné strany pomáhali dojít zpátky k autu. Ryan se otočil a šel za nimi.

„Ryane...“ Becky ho za chůze zatahala za rukáv. „Tam nahoře je nějaká holčička. Jsem si tím jistá. Nepodíváme se, jestli nepotřebuje pomoct?“ Došli k autu a Julie s Filipem pomohli Krissi posadit se na zadní sedadlo.

„Ryane?“ opakovala Rebeka. „Co je? Co se děje?“

Otevřel jí dveře vedle řidiče a pak konečně odpověděl. Bylo na něm jasně vidět, že je rozrušený. „Víš, koho tady zavraždili? Víš, kdo tu údajně straší?“

„No kdo?“

„Malá holčička.“