No, to jsme si zase jednou užili,“ prohlásil Scott, rozrazil dokořán dveře staré Hawthornovy vily a vykročil ven. „Co máte v plánu na zítřejší večer? Nechcete si to rozdat se satanem?

Nebo se stavit v pekle?“

Všichni zaúpěli.

„Mám pocit, jako kdybych tam už byl,“ řekl Filip a mnul si krk.

Ostatní s ním souhlasili. Hrnuli se ven ze ztemnělého domu na svěží ranní vzduch. Stále to ještě nedokázali tak úplně pochopit – to, co původně začalo jako prachobyčejná spiritistická seance v opuštěném domě, se nakonec rozhořelo v bitvu mezi silami dobra a zla.

„Pořád tomu ještě nerozumím,“ ozvala se hlasitě Krissi, kráska na plný úvazek a ptačí mozeček na poloviční. „Myslím jako, že se toho tolik stalo. Připadá mi to jako bláznivý sen, kde se smíchá páté přes deváté a tak vůbec.“

Rebeka zhluboka nabrala do plic studený vzduch. Každopádně to nebyl žádný sen, říkala si v duchu.

Ryan sledoval výraz její tváře. Naklonil se a jemně ji k sobě přitáhl. Ani pro něho to nebyl žádný sen. Ani pro Scottyho. Ti tři právě vyšli z bitvy o život. Všemi ostatními zmítaly přeludy a halucinace, ale ti tři bojovali, jak jen mohli. A potom i tak, jak sami nemohli.

Bylo to o vlásek - místy o velmi tenký vlásek - ale Bůh použil jich tří k tomu, aby doslova a do písmene porazili pekelné mocnosti.

Když mířili po chodníku ke svým autům, obrátila se Priscilla, jediný dospělý člověk v celé skupině, k Rebece. Od chvíle, kdy odešli z pokoje v prvním patře, nepromluvila. V jejím hlase znělo hluboké pohnutí. „Becky...,“ zajíkla se. „Kdybys mi nepomohla... kdybys nepřijela...“ Sklonila zrak k zemi a zavrtěla hlavou. Nedokázala větu dokončit.

Rebeka kývla. Nemusela nic říkat. Priscilla se ocitla v největším nebezpečí, protože sloužila duchům jako prostředník. Je pravda, že na Krissi, Filipa, Darryla a Julii také útočili, ale jejich boj se odehrával spíš na emocionální rovině. Priscille zlé síly skutečně vstoupily do těla, a ona tedy bojovala doopravdy. A bolestivěji.

Julie si pohybem hlavy odhodila husté blond vlasy na stranu a ukázala směrem k obloze na východě.

„Hele, podívejte se tamhle.“ Na obzoru se už objevovaly první růžové a oranžové záblesky. „Věřili byste, že jsme tam strávili celou noc?“

„Připadalo mi, že jsme tam byli mnohem dýl,“ poznamenal Darryl a hlasitě popotáhl nosem.

„Nedá si někdo snídani?“ nadhodil Scott. „Umírám hlady.“

„Ty pořád umíráš hlady,“ zavtipkoval Ryan.

„Hele, zasloužíme si to,“ opáčil Scott a napodobil karatistický výkop do vzduchu a několik úderů pěstí. „Dali jsme těm syčákům co proto. Jestli vás zajímá můj názor, myslím, že je načase dopřát si malou oslavu vítězství.“

Rebeka sebou trhla. Měla svého bratra moc ráda. Ale velmi by uvítala, kdyby udělal něco s tím svým egem. Povzdechla si. Jenže je to kluk. Tak co může čekat?

„Jen si to užijte, mládeži,“ řekla Priscilla. Stiskla dálkové ovládání a její auto tiše píplo. „Já jsem vážně vyčerpaná.“

Všichni chápavě kývli. Priscilla (která byla majitelkou New Age knihkupectví Cesta vzhůru a byla díky tomu známá spíš jako paní z Cesty) nastoupila do svého bílého BMW, nastartovala, a když se auto rozjelo, zamávala jim krátce na rozloučenou. Ostatní jí také zamávali a sledovali ji očima, dokud se jim neztratila pod kopcem.

Potom pomalu, jeden po druhém, obrátili zrak zpátky k domu, z něhož vyšli. Stál tam na vrcholku kopce – tichý a úplně bez života. V okně už spolu nezápasily žádné stínové postavy, chodbou už se nerozléhaly žádné výkřiky. Všechno bylo normální. Tak, jak to má být. Jako by to tak už mělo zůstat napořád.

Ale byly tu vzpomínky...

„No,“ přerušil nakonec mlčení Filip, „myslím, že už bych měl taky jít.“ Natáhl paži ke Krissi a ta mu vklouzla rukou do dlaně.

„Dobrý nápad,“ souhlasila.

„A co si zajet někam na jídlo?“ připomněl Scott.

Filip zavrtěl hlavou. „Až někdy jindy. Můžeme se sejít třeba zítra.“

Ostatní s tím souhlasili a Filip s Krissi se vydali přes ulici směrem k Filipovu autu. V půli cesty se Filip zastavil, otočil se na Julii a zavolal: „Nepojedeš s námi?“

„Tak jo,“ odpověděla Julie. „Hned budu u vás.“ Obrátila se k Rebece a chytila ji za obě ruce. Chvilku bylo ticho. Obě kamarádky se na sebe upřeně dívaly. „Nevím, co se tam všechno stalo,“ řekla potichu Julie, „ale myslím, že bychom si o tom asi měly popovídat. Čím dřív, tím líp.“

Rebeka se dívala Julii do očí.

Julie dodala: „Vím, že jsme si z tebe kvůli víře utahovali, ale někde uvnitř beru ty věci fakt vážně. A jestli se to, co jsem tam v domě viděla, doopravdy stalo…“ Zaváhala a pak pokrčila rameny: „No prostě si myslím, že máme o čem mluvit.“

Rebeka přikývla a snažila se nedat najevo svoje rozrušení. Právě se odehrávalo něco, co si už několik měsíců přála. „Jistě.“ Pokrčila rameny. „Kdykoli budeš chtít.“

Julie ji rychle objala, pak se otočila a zamířila k autu. Filip a Krissi už seděli uvnitř a pustili rádio pěkně nahlas. Byla to stanice nestárnoucích hitů. Časným ránem zněla všem dobře známá hudba a bylo v tom něco uklidňujícího. Jako by jim připomínala, že svět se pořád točí a život jde dál.

Ryan si přitáhl Rebeku ještě blíž. Podívala se mu do modrých očí. I když mu je místy zakrývaly prameny vlasů černých jako uhel, neušlo jí, že mu v nich jemně jiskří. Byl to zase ten jeho odzbrojující úsměv, díky němuž vždycky o trošičku víc zeslábla v kolenou.

„Vedla sis dobře,“ poznamenal s širokým úsměvem.

„Jo,“ odpověděla tiše. „Oba jsme byli dobří.“

Úsměv se ještě rozšířil. Obrátili se k jeho autu, bílému mustangu. Scott s Darrylem už stáli vedle něj, podupávali, aby se zahřáli, a čekali na ně. „Kamaráde,“ pronášel právě Scott, „omeleta ze tří vajíček a hora koblih mě zase postaví na nohy.“

„A k tomu dvě balení cibulových chipsů,“ dodal Darryl.

„Proč zrovna cibulových?“

Rebeka se chystala zapojit do debaty, ale už se k tomu nedostala. Nevěděla jistě, jestli to nejprve uviděla, nebo uslyšela. Z ničeho nic se však přes vršek kopce přehouplo staré šedivé auto. S rachotem se hnalo po silnici dolů jen s rozsvícenými parkovacími světly.

Rebeka se prudce otočila k Julii, která stála právě uprostřed ulice. Hudba z Filipova auta zněla tak hlasitě, že Julie jedoucí vůz neslyšela.

„Pozor!“ vykřikla Becky. „Julie, po...“

Ale Julie neměla šanci. Když si auta všimla, bylo už přímo před ní.

Jako by se všechno zpomalilo...

Julie se pokusila před autem uhnout, ale to jí vrazilo pravým reflektorem do nohy. Náraz ji vyhodil do vzduchu a ona letěla po hlavě na kapotu automobilu. Otočila hlavu a její oči se na okamžik setkaly s Rebečinými. Byly plné bolesti a děsu.

Nedopadla na kapotu, ale na přední sklo.

Narazila do něj krkem a levým ramenem. Ozval se tupý praskavý zvuk. Převalila se přes střechu auta jednou... dvakrát... a pak jí náraz mrštil o chodník. Hlasitě přitom vyjekla, jak jí úder vyrazil vzduch z plic. Pak už jen ležela. V bezvědomí. Bez hnutí.

„Julie!“ vykřikla Rebeka. „Julie!“

Vůz, který do ní vrazil, zmizel pod kopcem.

---

Než na místo dorazila záchranka, ztratila už Julie spoustu krve.

Rebeka doběhla ke kamarádce jako první. To ona trvala na tom, aby s Julií nikdo nehýbal pro případ, že by měla zlomenou páteř. To ona nařídila, ať někdo doběhne někam do domu a zavolá záchranku. To ona využila znalostí z kurzu první pomoci a pevně tiskla Juliinu otevřenou ránu a snažila se zastavit krvácení. Byla ale příliš hluboká.

„Zůstaň se mnou,“ šeptala kamarádce do ucha. „Neodcházej! Zůstaň se mnou, Julie, zůstaň tady...“

Rebeka nevnímala, co se děje kolem, a tak ani neslyšela, jak vedle nich zastavila sanitka.

„Prosím... musím ti toho tolik říct...“ Neslyšela, jak její kamarádi popisují záchranářům průběh nehody.

„Zůstaň se mnou! No tak, bojuj! Chtěla jsi, abych si s tebou povídala o Bohu, a já to splním, ale musíš tu se mnou zůstat. Ach Bože… Slyšíš mě? Zůstaň se mnou!“

Sotva slyšela lékaře, který na ni teď mluvil. „No tak, děvče, teď si ji vezmeme na starost my. Postaráme se o ni.“

Rebeka se ani nepohnula. „Prosím tě, Julinko, neodcházej, neodcházej...“

„Pusť nás k ní... ,“ naléhal jiný hlas. Rebeka se však nechala odtáhnout stranou, teprve když ucítila, jak ji Ryan uchopil pevně kolem ramen a řekl: „Pojď, Becky. Udělala jsi, co jsi mohla. Teď je nech, ať ji odvezou.“

Ani potom se však Rebeka nepohnula z místa. Ruce měla potřísněné kamarádčinou krví, džíny byly samá skvrna, tváře měla umazané, ale Rebece bylo jedno, jak vypadá.

Stála tam a dívala se. Sledovala, jak zdravotníci Julii měří slábnoucí tep a klesající krevní tlak. Když jí do kolabujících žil napichovali hadičky, vyzvedli ochablé tělo na nosítka a opatrně je naložili do vozu, modlila se. Pak zavřeli dveře.

Až do té chvíle Rebeka neplakala. Neuronila ani slzu do okamžiku, než se sanitka rozjela. Teprve pak začala plakat. Strašlivé vzlyky jí otřásaly celým tělem. Cítila, jak ji Ryan objal, slyšela, jak s nnámahou hledá slova. Ale nic jí nepomáhalo.

„Proč jsem ji nevarovala?“ zalykala se pláčem.

„Becky...“

„Vůbec sem s námi neměla chodit.“

„Becky, snažila ses...“

„Ty, já, Scotty... my jsme křesťané! My s tím můžeme bojovat, ale...“

„Co to říkáš? Přece si nemyslíš, že to, co se stalo tady venku... přece nechceš říct, že to má souvislost s tím, co se dělo v domě?“ Bylo to spíše konstatování než otázka. Pro Ryana bylo tohle všechno nové a mnohému ještě nerozuměl.

Rebeka nevěděla, co na to má odpovědět. „Já nevím.“ Zabořila obličej do jeho svetru. „Já nevím, nevím, nevím...“

---

Byl to jen sen. Halucinace.

Ale byl to nejživější sen, jaký se kdy Julii zdál.

Jela v sanitce a dívala se na sympatického lékaře. Skláněl se nad nějakým nešťastníkem a dělal, co mohl, ale pacient nespolupracoval.

Nikdy předtím v sanitce nebyla. Věděla, že si určitě spoustu z toho, co vidí, vymýšlí. Její vlastní fantazie ji ale ohromovala. Všechno jí připadalo velice reálné. Naprosto skutečné.

„Nedýchá! Necítím tep!“ volal zdravotník na řidiče záchranky. „Začínám s nepřímou masáží srdce!“

Její snové já přihlíželo, jak zdravotník roztrhl modrozelenou flanelovou košili. Jeho hlava a ramena zastiňovaly obličej oběti, ale Julii zaujalo, že ta osoba má na sobě tu samou košili, jakou si ona vybrala v povánočním výprodeji.

Zdravotník položil tomu nehybnému tělu ruce na hrudník a začal jej energicky střídavě stlačovat a uvolňovat. Julie se zmocňovala stále větší zvědavost. Naklonila se muži přes rameno, aby ležícímu lépe viděla do obličeje. Jeho tvář byla bledá. Bez života…

A byla to její tvář.

Julie se kupodivu nezmocnila žádná panika. Vůbec necítila strach. Pokud něco prožívala, pakrostoucí pocit pokoje. Vybavila si auto řítící se velkou rychlostí. Pamatovala si, jak letěla přes kapotu a prudce narazila do předního skla. Ale na ničem z toho příliš nezáleželo. Dokonce ji už přestávalo zajímat, že se jí záchranář pokouší vpumpovat do hrudníku život.

Její pozornost namísto toho zaujal jemný pohyb. Vánek. Zpočátku byl sotva znatelný, ale každou vteřinou sílil. Zdálo se jí, že ho cítí především kolem horní části paží a ramen.

A pak to spatřila.

Nebyl to vítr. Bylo to světlo. Světlo, které se jí jemně dotýkalo a otíralo se jí o ramena. Obrátila se k němu. Světlo začalo pomalu získávat tvar, až nabylo podoby člověka. Nebo něčeho, co vypadalo jako člověk. Julie rozeznávala hlavu a dlouhé splývající vlasy. Pak obličej, potom nos, ústa. Ústa se neusmívala. Ale neměla ani hněvivý výraz.

A nakonec uviděla oči.

Už dlouho Julie neviděla takovou něhu a soucit. Nebyly to ale slabošské oči. Byla v nich síla, hloubka a láska. Nejhlubší láska, jakou kdy viděla. Julie věděla, že v těch očích je pravda. Věděla, že jim může důvěřovat.

Ucítila, jako by ji někdo jemně táhl za ramena. Bytost neřekla ani slovo, ale dávála Julii jasně najevo, že je čas jít. Naposledy se podívala na své tělo. Zvláštní, jak se jí teď zdálo všechno zbytečné a bezvýznamné. Oblečení, účes, popularita. A přitom budou už za několik dnů školní volby a ona se trápila, jestli má, nebo nemá kandidovat. Julie se málem rozesmála. Na ničem z toho teď nezáleželo. Připadalo jí to hloupé a nedůležité.

Ano, už byl opravdu čas jít.

Julie pohlédla bytosti do zářícího obličeje. Postava přikývla a začali stoupat.

„No tak, holčičko. Nevzdávej to!“ zamumlal lékař tiše. Julie se po něm ohlédla. Hlas mu zněl tak ustaraně… ale bytost už čekala, a tak vykročila za ní.