Tak jak to jde?” ozval se Filip a vykoukl na Krissi přes hromadu knih, kterou si v místní knihovně nanosil na stůl. Dívka si povzdechla a svými dokonale manikúrovanými nehty si z dokonalých zelených očí odhrnula dokonalé prameny kaštanových vlasů. “Jestli mě budeš pořád rušit v soustředění,” postěžovala si, “nic se nestane.”

“Promiň.”

“Xandrak skrze mě píše jen tehdy, když jsem uvolněná a mám prázdnou mysl.”

Filip potlačil úsměv a vrátil se ke svým knihám. Pokud na světě existuje člověk, který si dokáže uchovat prázdnou mysl, pak je to Krissi. Co si pamatoval, nenapadla ji hluboká myšlenka už několik let. Ale že se má uvolnit, to je jiná věc. Protože upřímně řečeno, pokud se máte otevřít vlivu mimozemšťanů a umožnit jim, aby skrze vás psali vzkazy, obvykle trochu znervózníte.

A právě tohle Krissi dělala a dělala to dobře. Velmi dobře. Její nově nabytá schopnost se nazývala automatické psaní a v průběhu uplynulého týdne byly její výsledky stále lepší. Na papíře se často objevovaly velmi podobné výroky. Věty, které stále znovu zdůrazňovaly, že Krissi je vyvoleným Světlonošem, který pomůže uvést lidstvo do nového věku duchovního osvícení, a že pokud bude bedlivě naslouchat Mistrům světla, dokáže očistit planetu a zachránit ji před sebezničením.

Ani Filip ani Krissi pochopitelně přesně nechápali, co to všechno znamená, ale to, čemu z toho rozuměli, znělo dost dobře. Krissi byla také stále znovu a znovu varována, aby se vyhýbala lidem s “temnými emocemi”, zvlášť malicherným křesťanům jako je Rebeka Williamsová, její přítel Ryan a teď také Julie Hendersonová. Nezáleželo na tom, že ti všichni byli dříve jejími přáteli. Jejich staromódní myšlení, to, jak “lpějí na zastaralém náboženství”, mohlo představovat skutečné nebezpečí.

Alespoň tak to stálo v poselstvích.

Psalo se tam ještě o jedné věci. Ta slova vyvolávala v Krissi největší nadšení. Sdělovali jí, že bude “zprostředkovávat kontakt s intergalaktickým pokolením”. A to brzy.

Proto se také Krissi tak horlivě snažila spojit s Xandrakem, svým mimozemským průvodcem. A proto také Filip pozorně pročítal každou knihu o UFO, kterou se mu podařilo najít v místní knihovně. Jestliže existuje alespoň nepatrná naděje, že se skutečně setkají s obyvateli jiného světa, chce se na to připravit.

Filip ze začátku nehodlal všechny ty nesmysly o UFO bezvýhradně přijímat. Filip byl logik. Věřil, že všechno se dá ověřit. Jistě, věděl, že Krissino automatické psaní není žádný podvrh – vyzkoušeli si to určitě nejméně desetkrát. Nejenom, že písmo, kterým její ruka psala, rozhodně nebylo její vlastní, ale to něco nebo ten někdo, kdo jí pohyboval rukou, věděl věci, které Krissi rozhodně vědět nemohla.

Ale stejně – věřit, že se skutečně jedná o někoho z jiné planety, věřit, že skrze jeho dívku opravdu píše nějaký mimozemšťan, to bylo tedy na Filipa trochu moc. Jak ale informace, které Krissi psala, víc a víc zapadaly do toho, co sám vyzkoumal, stále hůř a hůř se mu bránilo tomu, co mu Krissi říkala.

“Přečti si tohle,” řekl a ukázal na knihu, která ležela před ním. “Píše se tady, že jeden z deseti dospělých obyvatel Spojených států už někdy viděl UFO.”

“Neděláš si srandu?” optala se Krissi nevěřícně.

Zavrtěl hlavou. “A nejedná se jen o nějaké maniaky. Píšou tady, že UFO viděli egyptští faraónové, Kryštof Kolumbus i astronauti z NASA.”

Krissi kývla a upravila si pero na papíře do takové polohy, aby se jí lépe psalo. Přesto se stále nic nedělo.

Filip pokračoval. "Pětadevadesát procent úkazů lze vysvětlit, ale stále ještě zbývá 5 procent, pro něž není žádné vysvětlení. Jo a ještě si poslechni tohle: "V současné době existuje více než tisíc zdokumentovaných případů, kdy došlo k osobnímu kontaktu s tvory z jiných planet.""

“To jako že se s nimi lidé opravdu setkali?”

“Jo. Píše se tu také, že po celém světě existují lidé, kteří zprostředkovávají kontakt s UFO, a také lidé, kteří ovládají automatické psaní.”

Krissino nadšení opadlo. “Takže nejsem jediná na světě, kdo takhle píše?”

“Takových lidí je spousta. Vlastně se tu říká...”

“Filipe,” přerušila ho Krissi. “Podívej se mi na ruku. Už to začíná!”

Oba se zahleděli na papír. Pod perem vystupovala jednotlivá písmena. Bylo to totéž písmo, které viděli už dříve.

“To je fantazie!” radovala se Krissi. “Ani nemusím vypnout mozek, myslet na něco jiného nebo tak něco. Sedím tady a mluvím a stejně to funguje!”

Filip natáhl krk, aby viděl, jak se na papíře tvoří písmena. “To asi znamená, že je to pořád silnější.”

“On,” opravila ho Krissi. “On je pořád silnější.”

Filip pokrčil rameny. Ještě pořád nebyl tak úplně přesvědčen.

Sledovali psaní dál, ale namísto nesourodých hlášek o "novém duchovním věku", které Krissina ruka obyčejně psala, byla tato zpráva stručná a k věci:

Zdravím jménem Intergalaktické aliance. Nadešel čas naší schůzky. Připrav se na setkání na staré lesní cestě u silnice číslo 72 severně od Seth Creek. 20.00 hodin. Mír s tebou. Xandrak

Pero se zastavilo. Filip i Krissi hleděli nehnutě na papír a srdce jim bušilo. Ani jeden z nich úplně nevěřil tomu, co vidí. Nakonec se Filip podíval na hodinky. “Teď je sedm a sedm minut...”

Krissi přikývla a potlačila vlnu strachu a rozčilení. “Jestli se s ním máme setkat, musíme si pospíšit.”

---

“Mám jenom trochu obavy, Scotty, nic víc.”

“Všechno je v naprostém pořádku, mami.”

“Ale jsi tam úplně každý večer. A už tě s Rebekou skoro ani nevidíme.”

Scott cítil, že v mamince zraje nějaké rozhodnutí. Jestli si teď nepospíší a její obavy nerozptýlí, třeba mu úplně zakáže k Hubertovi chodit. Natáhl se přes kuchyňský stůl k zapékací míse a navršil si na talíř další porci dobroty zvané Co dům dal. Uchýlit se k jídlu byl dobrý způsob, jak něco oddálit a přitom si promyslet, jaký přístup by teď byl nejchytřejší. Když už je řeč o jídle, jíst bylo poslední dobou vůbec bezva. Ve svých patnácti rostl Scott Williams rychleji než plevel a jídlo bylo jednou z věcí, které se prostě nemohl nabažit.

Jídlo – a pak hraní Dračího doupěte.

Hra běžela už asi dva týdny. Jeho nejlepší kamarád Darryl ho pozval ke svému bratranci Hubertovi. Ten coby počítačový génius na částečný úvazek a totální magor na plný připravil jednu úžasnou fantasy hru na hrdiny. Každý večer se zamkl u sebe v pokoji v patře a odtamtud ovládal hlavní počítač. Scott a dalších šest hráčů mezitím zasedlo k počítačům v přízemí a snažili se vyslídit poklad, který Hubert ukryl v podivuhodné jeskyni. V jeskyni, k níž znal cestu na mapě jen on.

Hra byla fantastická. Nejen že poskytovala Scottovi příležitost, aby skutečně používal rozum, ale mohl také zapojit svoji úžasnou fantazii. Každý z hráčů hrál nějakou postavu, která měla své silné stránky, určitou osobnost a kouzelnou moc. Někteří z nich byli elfové, jiní vlkodlaci, další válečníci, čarodějové, šamani, zombie – možností byla celá řada. Člověk mohl být, čímkoli chtěl. A vzrušení z boje v roli nadpřirozené bytosti, která má k dispozici zvláštní zbraně, kouzla a magickou moc, se nemohlo nic vyrovnat.

Scott pochopitelně věděl, že některé části hry jsou pořádně temné, a to pomyšlení ho trochu znervózňovalo. Ale co, vždyť je to jen hra. Je to jenom jako. Všechno se přece odehrává jen v říši fantazie.

Postava, kterou si Scott pro sebe vytvořil, mystický světec jménem Ttocs (tedy prostě Scott pozpátku), měl mnoho stejných povahových rysů jako on. Silný smysl pro spravedlnost, víru v nadpřirozeno a lásku k lidem. Jak hra v průběhu hodin a dnů pokračovala a trvala už několik týdnů, vytvářel si Scott k tomu chlapíkovi stále silnější vztah. Oni dva společně odráželi vlkodlaky a nestvůry, které na ně Hubert i postavy dalších hráčů poštvaly. Oni dva přitom všem pečlivě plánovali, kudy se dostat k pokladu.

“Scotty, a máš pocit, že je to úplně v pohodě?” zeptala se Becky přes stůl.

“Co má znamenat zase tahle otázka?” Scott se na svoji starší sestru přímo neutrhl, ale také se přitom neusmíval. Co je jí do toho? Jistě, oni dva si byli zvlášť blízcí. To, že mezi nimi vzniklo takové pouto, asi nějak souviselo s tím, že vyrůstali v brazilském pralese a mohli si hrát jenom jeden z druhým. Pak přišli před necelým rokem při leteckém neštěstí o tátu. A potom tu byly samozřejmě všechny ty věci kolem okultismu, které prožili poté, co se přistěhovali do Států. To ale Rebece nedávalo právo k tomu, aby strkala nos do věcí, do kterých jí nic není.

Becky pokrčila rameny. “Prostě se mi zdá, že trávíš všechen svůj čas něčím, co mi nepřipadá nějak zvlášť inteligentní.”

Scott se pokusil nedal najevo, jak ho rozčiluje. “Klídek. Jen si brousím svůj počítačový um. Kromě toho mám příležitost pocvičit si představivost, a,” – vrhl na ni jízlivý pohled – “skamarádit se přitom s novými lidmi.”

Rebeka sklopila oči.

Trefil do černého. Byla to od něj sice trochu rána pod pás, ale musel jí nějak sdělit, že má zacouvat. Věděl, že seznamování s novými lidmi dělá Rebece potíže. Na stupnici osobního sebevědomí v rozpětí od jedničky do desítky by se umístila tak na mínus trojce. Věděl také, že Filip a Krissi, dva z jejích několika málo přátel, s ní právě přerušili styky.

Becky se odmlčela. Věděl, že pochopila, kam mířil. Teď už mu dělala starosti jenom maminka.

“No...” Maminka si otřela ústa, vstala ze židle a šla pro dezert. “Neříkám ne. Zatím.”

Scottovi se ulevilo.

“Ale chtěla bych,” pokračovala, “abys o tom vážně popřemýšlel.”

Scott přikývl. Byl vděčný, že výslech je u konce. Kradmo pohlédl na hodinky. Tři čtvrtě na osm. Musí si pospíšit. Za čtvrt hodiny bude hra pokračovat. Nesmí mu z ní ujít ani vteřina.

---