"Kam vlastně jedeme?" Rebece ujel hlas a trochu vypískla. "Tudy se do knihovny nejede." Tak by si přála, aby měla silný hlas a aby ho dokázala ovládat, jako to dokážou filmové hvězdy. Jenomže tohle byla její první schůzka s Ryanem a Rebece pokaždé, když se na ni usmál, udělal žaludek malý kotrmelec. Také měla sucho v ústech, takže nemohla pořádně promluvit... a když se jí to podařilo, zněla spíš jako Mickey Mouse než Julia Roberts.

Ryan jí právě věnoval další ze svých nenucených úsměvů - podobný tomu, na který Becky ulovil hned ten první den, kdy se seznámili. "Mám jednoho kamaráda, který by tě rád poznal," řekl. " Bude to jen chvilička."

Rebeka chtěla polknout, ale v puse jí samozřejmě nic k polknutí nezůstalo. Vyhlédla ven z okna bílého mustanga a popotáhla si tvídovou sukni. Byla kratší, než jí bylo příjemné. Každá sukně by asi bývala kratší, než by Rebece bylo milé, ale maminka prohlásila, že ta sukně je " rozkošná". A protože tepláky asi nejsou tím nejvhodnějším oděvem na první rande, seděla tu navlečená v sukni, a snažila se ze všech sil působit jako dáma.

Ryan pohlédl na hodiny na přístrojové desce. "Ten chlapík začne přednášet až v sedm. Máme spoustu času." Odbočil z hlavní silnice doleva a auto začalo kodrcat po hrbolaté postranní ulici, která byla samá díra.

Rebeka nebyla vyhlídkou, že pojedou do knihovny na přednášku nějakého hostujícího řečníka, nijak nadšená. Byl to takový ten potrhlý vyznavač New Age, co tvrdí, že byl v minulém životě Napoleonem nebo někým takovým. Na nadšení jí nepřidalo ani to, že se přednáška konala pod záštitou knihkupectví Cesta vzhůru - hlavně kvůli výstupu, který měl minulý týden v tomhle knihkupectví její mladší brácha na setkání "Tajné společnosti". Ale to jsou staré záležitosti. Předpotopní historie.

Alespoň v to Rebeka doufala.

Jenomže Ryana naneštěstí ten chlapík zajímal, a dokonce už měl lístky. A také, což sehrálo nejdůležitější roli, pozval Rebeku, aby šla s ním. A tak tedy šla.

Pořád si ještě neuměla srovnat v hlavě, proč ji vlastně pozval. Určitě to nebylo díky její oslnivé osobnosti. Připadalo jí, že vždycky, když je Ryan nablízku, není schopná ani otevřít pusu. A určitě to nebylo kvůli jejímu vzhledu. Řekněme si to upřímně, když člověk připomíná tyčku k fazolím završenou vlasy barvy "neurčitá hnědá", určitě ho nevyberou, aby předváděl poslední model plavek na titulní stránce. Nechápala, co někdo tak úžasný jako Ryan pohledává ve společnosti někoho tak neúžasného, jako je ona.

Rebeka se dívala okýnkem auta a pořád o tom přemýšlela. Všimla si, že domy, které míjeli, jsou zpustlejší a zpustlejší. Ryan znovu odbočil a pak ještě jednou. Jeli ulicí, která vedla dolů pod nízký zrezivělý železniční most a hned zase stoupala vzhůru. Ryan zpomalil a po chvilce zastavil.

Tady stály nejzchátralejší domy. Potřebovaly buď generální opravu, nebo buldozer. Rebeka si nebyla jistá, která z těch dvou možností by byla lepší. Jedno však bylo jisté - už celou věčnost je nikdo neomítl. Většina dvorků byly vlastně jen ostrůvky hlíny, na nichž tu a tam vyrůstaly chomáče trávy, které se tvářily jako trávník. Na příjezdových cestách, na dvorcích nebo vedle chodníku bylo zaparkováno několik starých rachotin v různém stupni oprav či rozkladu.

Becky se zmocnil tísnivý pocit. Chudoba pro ni nebyla ničím novým. Vyrůstala v brazilské džungli a po většinu svého života se s chudobou setkávala. Ale proč ji sem Ryan přivezl? Co má za lubem?

Vypnul motor. "Tak jsme tady," prohlásil. Bez dalších řečí vystoupil a zamířil k druhé straně vozu, kde seděla Rebeka.

Rebece divoce vířily hlavou myšlenky. Tak takhle se to tedy stává? Takhle začínají příběhy, na jejichž konci se slušná děvčata nakonec ocitnou v televizním pátrání po pohřešovaných osobách? Jedou někam s člověkem, o kterém si myslí, že mu mohou věřit, a pak... Zmocnila se jí panika. Co mám dělat?! Vrhla rychlý pohled na zámek u dveří. Mohla bych zamknout. Zamknu dveře, skočím za volant, nastartuju a nechám Ryana v téhle díře, ať si jde domů po svých. Ano, tak to udělám!

Pohnula rukou směrem k zámku. Pak se zarazila. Co když se pletu? Celé škole budu pro smích... Jenže - co je horší? Aby se mi celá škola smála, nebo abych na svět zírala z fotky v policejním vysílání?

Sledovala Ryana, jak se k ní blíží. S očí si odhrnul vlasy černé jako uhel a vyslal k ní jeden ze svých úsměvů. Rebece zase poskočil žaludek a zavrtěla hlavou. Ryanovi Riordanovi může věřit. Ví to.

"Kde to jsme?" zeptala se ho, když otvírala dveře.

"Určitě na té méně krásné straně železniční trati." V temně modrých očích mu zajiskřilo. Pak jí podal ruku a pomohl jí vystoupit z auta. Rebeka mohla úplně klidně vystoupit sama, ale jeho gesto bylo tak milé, že jeho pomoc přijala.

Slunce už zapadlo. Na obloze zůstaly jen rudé a fialové pruhy červánků. Od pobřeží se valila mlha, v téhle roční době to nebylo nic neobvyklého. Rebeka si přitáhla sako blíž k tělu a založila si ruce, aby jí nebyla taková zima.

"Nazdar Riordane! Že ti to trvalo!"

Otočili se a uviděli hubeného kluka, devítiletého nebo desetiletého, jak k nim sbíhá se svahu od železniční tratě.

"Ahoj Pepe," zavolal na něj Ryan, "Jak se máš?"

Kluk měl na sobě špinavé tričko, roztrhané kalhoty a chyběly mu ponožky.

Rebece se okamžitě zalíbil. Jak mohla být tak hloupá? Když je někdo chudý, neznamená to přece, že je zlý. Znamená to, že bojuje, aby se udržel nad vodou, že musí bojovat proti hladu, nevzdělanosti, nemocím - prostě proti stejným věcem, proti kterým bojovali rodiče v jižní Americe... než tatínek zemřel.

Ještě jednou přejela pohledem okolí. Dívala se na chátrající domy, na otrhané děti, které si hrály na prázdném prostranství, a tentokrát je viděla takové, jací skutečně byli. Viděla stejné lidi, jako byla ona sama. Jen chudé.

Když k nim Pepe doběhl a plácl Ryana do nastavené dlaně, přejel Rebeku zkoumavým pohledem. "Qué bien!"poznamenal s uličnickým úsměvem a mrkl přitom na Ryana.

Ryan se zasmál. "Anglicky, člověče. Mluv anglicky."

Pepe se obrátil k Rebece. "Říkal jsem, slečno, že jste skoro tak krásná, jak se Ryan vytahoval."

Rebeka cítila, že jí z té poklony začínají hořet uši. Vrhla na Ryana rychlý pohled. Vypadalo to, že je klidný jako vždycky a že ho chlapcova poznámka nijak nevyvedla z míry.

"Jak se daří mamince?" zeptal se Ryan.

Pepe pokrčil rameny.

"Nic nového?"

Chlapec znovu pokrčil rameny. "Doktoři říkají, že jestli nebude brát ty léky pořád, dostane nemoc, která už nepůjde vyléčit."

Ryan se zamračil. "Řekni mamince, že doktor má pravdu. S tuberkulózou není žádná sranda. I když si bude myslet, že už se uzdravuje, pořád musí ty léky brát."

Pepe opět pokrčil rameny. Pak se otočil k Rebece a zasmál se. "Tak krásná slečna se přijela podívat na Most smrti?" zeptal se a máchl rukou k železničnímu mostu za jejími zády.

"Na Most smrti?" opakovala Rebeka.

Pepe se obrátil k Ryanovi. "Tys jí ještě nevyprávěl o našem Mostu smrti? Nebo ho nechce vidět?"

"Až příště," odpověděl Ryan. "Už musíme jet."

Pepe se znovu uličnicky zasmál. "Máte jiné plány, co?"

Ryan pocuchal Pepemu vlasy. "Ne takové, jak si myslíš, amigo."

Becky se dívala do země a uši jí znovu hořely.

"Poslouchej," pokračoval Ryan, "radši už běž domů. Maminka má asi starost." Obrátil se k autu a chtěl Rebece otevřít dveře, ale Pepe udělal rychlý krok a předešel ho.

"To je prima, že jsem vás konečně poznal," řekl a podržel Rebece dveře od auta.

"Díky," usmála se na něj Rebeka. Nastoupila do auta, ale Pepe ještě dveře nezavřel. Místo toho se na ně zavěsil a mluvil pořád dál. "Strááášně moc jsem toho o vás slyšel." Vyslal k ní další úsměv.

To už Rebece nehořely jen uši, ale celý obličej.

"Pepe," pronesl káravě Ryan, který zrovna přecházel na druhou stranu auta.

Pepe pokrčil rameny a zabouchl dveře. Úsměv mu však z tváře nezmizel.

Ryan se vsoukal dovnitř a nastartoval. Becky sáhla po bezpečnostním pásu, když si ho připínala, měla aspoň co dělat a mohla tak zakrýt své rozpaky. "Milý kluk," slyšela se, jak říká. "Jak jste se dali dohromady?"

"Účastním se programu Starší bratr," odpověděl Ryan, vjel na silnici a obloukem se otočil.

"Teenageři se v něm snaží pomáhat mladším dětem v problémech. Pepe nemá tátu, tak za ním vždycky párkrát za týden přijedu a strávím s ním nějaký čas."

Rebeku to zahřálo u srdce. Tak kluk, který má na střední škole co dělat, aby zvládl všechno učení, si udělá čas a pomáhá někomu, jako je Pepe. Znovu se kradmo podívala směrem k Ryanovu sedadlu. Jaká další tajemství se ještě ukrývají za tím jeho podmanivým úsměvem?

Pepeho nechali za sebou a naposledy mu zamávali na rozloučenou. Chlapec jim také zamával a zakřičel: "Salud, amor, y mucha familia!"

"Co říkal?" zeptala se Rebeka.

Ryan se rozpačitě usmál. "Ale nic."

"Něco říkal," trvala na svém Rebeka. Těšilo ji, že také někdy vidí Ryana v rozpacích. "Co říkal?"

Ryan si prohrábnul vlasy.

"Tak mi to řekni," pobízela ho.

"Přál nám zdraví, lásku... a kupu dětí."

Rebeka se zahihňala. Neměla na vybranou. Buď se musela začít smát, nebo umřít studem. I Ryan se smál, a to se jí líbilo. Líbilo se jí beztak všechno, co tenhle kluk řekl nebo udělal.

Když přijížděli k železničnímu mostu, vzhlédla vzhůru na jeho rezavějící traverzy. Trať teď byla asi šest metrů nad jejich hlavami. "Proč tomu říkají Most smrti?" zeptala se.

Ryan neodpověděl.

Obrátila se k němu. Ještě pořád se usmívala. Jemuvšak už úsměv z tváře zmizel. "Ryane?" opakovala. "Proč se tomuhle místu říká Most smrti?"

Když jí Ryan konečně odpověděl, projížděli přímo kolem mostních pilířů. V jeho hlase nebyla ani stopa pobavení, ani náznak úsměvu. "Každý rok tam nahoře... umře jedno nebo dvě děti."

---

"PODRRBEJ MĚ, SCOTTY! PODRRBEJ MĚ!"

"Teď ne," zabručel Scott a dál se hrbil nad encyklopedií. Měl stejně hnědé vlasy a stejně útlou postavu jako jeho "velká" sestra Rebeka. Naštěstí mu už začínaly sílit paže a ramena se mu trochu rozšiřovala. Spolu s přeskakujícím hlasem to byly první známky mužnosti, která číhala za rohem. Na Scottův vkus už ale číhala trochu dlouho.

Právě si pročítal odstavec o motýlech z deštných pralesů. Klidně by se v něm však mohlo psát třeba o Medvídkovi Pú. Jeho oči se na text přestaly soustředit už před drahnou dobou. Teď už Scott jenom doufal, že když bude do knihy alespoň zírat, informace se do něj nějak vsáknou.

"PODRRBEJ MĚ, SCOTTY! PODRRBEJ MĚ!"

"Kornelie, říkal jsem ti, abys ne..."

Najednou měl ve tváři chomáč zelenočerveného peří. Jestli se o tomhle rodinném papouškovi dalo něco s jistotou tvrdit, tak určitě to, že "ne" pro něj nebyla odpověď. Také nesnášel, když si ho nikdo nevšímal. Pták začal poskakovat sem a tam po stránkách knížky, hlavou pohyboval trhaně nahoru i dolů a naprosto Scottovi znemožňoval pokračovat ve čtení.

Scott si zhluboka povzdechl, natáhl se pro tužku a začal Kornelia gumou na jejím konci drbat pod bradou. Pták se vrtěl a natahoval krk tak dlouho, až tužka konečně zasáhla to správné místečko.

Bylo tři čtvrtě na osm. Každou chvíli měl za Scottem přijít Darryl a dávat s ním dohromady referát o deštných pralesích. Protože Scott ještě pořád neměl nic připraveno a protože ho pořád ještě nic k tématu nenapadalo, udělal jedinou věc, která se v té situaci dala udělat. Zavřel knihu, zapnul počítač a naťukal adresu místního chatu. Bylo načase udělat si přestávku.

Napsal své heslo. O chvilku později se na obrazovce objevila slova:

Ahoj Nováčku, máš tu vzkaz.

Přečíst teď? Ano nebo Ne.

"Nováček" byla Scottova přezdívka, kterou používal při chatování. Najel myší na Ano a kliknul. Na obrazovce vyskočilo:

Pro: Nováček

Od: Z

To okamžitě vzbudilo Scottův zájem. Ze všech lidí na chatu byl Z nejzáhadnější osoba. Nikdy o sobě nic neprozradil, ale zdálo se, že vždycky přesně ví, co se děje. Obzvláště to platilo, když šlo o něco okultního nebo nadpřirozeného. Vlastně nebýt jeho pomoci minulý týden, dopadlo by Scottovo "malé střetnutí" s Tajnou společností dost špatně.

Otevřel si zprávu:

Už jsme spolu pár dní nemluvili.

Máš nějaké další problémy s Tajnou společností?

Jestli si chceš popovídat, budu na chatu kolem deváté večer.

Pozdravuj ode mě Rebeku.

Z

---

Scotta zamrazilo. Nikdy Z nepsal, že má sestru. A tím pádem se nikdy nezmínil o tom, jak se jmenuje.

Becky a Ryan se o několik minut opozdili. Vstoupili do sálu a usadili se v zadní části. Přednáška už začala, ale Rebeka si toho skoro nevšimla. Myšlenkami byla stále ještě u rozhovoru, který s Ryanem vedli, když jeli od železničního mostu.

"Chceš mi říct, že se prostě postaví na mosta čekají, až pojede vlak?" ptala se.

"Je to zkouška odvahy," vysvětloval jí Ryan. "Aby ukázali ostatním, jak jsou silní. Čekají tam uprostřed, až pojede vlak, a pak se ženou zpátky na konec mostu a uskočí z kolejiště."

"A ten, kdo uskočí poslední...?"

"Vyhrává," odpověděl Ryan. "Pokud ovšem uskočí dostatečně rychle. Jinak prohraje. Navždy."

Rebeka se zachvěla. I tady v sále, kde bylo teplo, jí při tom pomyšlení naskakovala husí kůže. Chtěla se Ryana ještě na něco zeptat, ale věděla, že s tím bude muset počkat až po přednášce.

Obrátila svou pozornost k řečníkovi. Maxwell Hunter byl pohledný muž. Měl opálenou tvář, elegantní plnovous, husté vlasy prokvetlé stříbrem a drahý oblek. Rebeku však zaujaly především jeho oči. Nepřejížděl po posluchačích pohledem sem a tam. Vypadalo to spíš, jako by je zkoumal. Zabodával se každému pohledem do očí a ten pohled jakoby člověku sděloval, že je pro něj nesmírně důležitý.

"Víte,"vysvětloval zrovna, "reinkarnace, tedy převtělování, je dokonalou odpovědí na prastarou otázku jestliže existuje milující Bůh, proč je na světě utrpení?" Na chvíli se odmlčel, napil se vody a potom pokračoval. Očima opět zkoumal jednotlivé posluchače. "Na chvilku se nad tím zamyslete. Je spravedlivé, že někteří lidé jsou duševně zaostalí a jiní jsou geniové? Je spravedlivé, že někteří jsou tělesně postižení a jiní olympijští sportovci? Je spravedlivé, že někteří umírají hlady na skládkách a jiní si žijí v palácích? Samozřejmě, že ne."

Náhle se Maxwellovy oči setkaly s Rebečinými. Mělo to překvapivý účinek - jakoby jí nahlédl do duše. Trvalo to jen vteřinu, ale byla si jista, že se o ní něco dozvěděl. Vzápětí stočil svůj pohled jinam a zkoumal nitro někoho dalšího.

"Život je naprosto nespravedlivý, pokud..." ztišil hlas "pokud tomu není tak, že lidé jsou v tomto životě odměňováni za dobro, které vykonali ve svých minulých životech. Víte, pokud skutečně věříme v milujícího Boha, v soucitnou "Sílu", pak je reinkarnace určitě jediným možným vysvětlením."

Rebeka nikdy o převtělování moc nepřemýšlela. Podle ní to byla nějaké divné východní náboženství, kvůli kterému se lidé bojí zabít krávu, protože by mohlo vyjít najevo, že to je jejich prababička. Ale to, co říkal Maxwell, ji fascinovalo. V jeho podání by reinkarnace mohla vysvětlovat, proč někteří lidé trpí a jiní se mají tak dobře. Becky se zamračila a kousla se do rtu. Taková myšlenka byla určitě lepší než představa, že Bůh si tam nahoře pohrává s lidskými životy a osudy.

"Ale nemusíte se spoléhat jen na má slova," pokračoval řečník. "Převtělování se dá dokázat. Opravdu. Dá se vědecky a do důsledků dokázat."

Rebeka se uvelebila na židli. Ten člověk ji bezesporu zaujal.

Maxwell sestoupil s pódia, procházel mezi posluchači a pokračoval: "Každého dne se tisíce lidí rozpomínají na své minulé životy - ať už sami, nebo s pomocí hypnózy." Pohlédl na posluchače. "Jsou to lidé jako my. Lidé, kteří si vybavují dávnou historii, data, fakta... a to do nejmenších podrobností. Ne proto, že o těch událostech četli, ale proto, že je sami prožili. Někteří lidé dokonce začnou mluvit cizím jazykem. Ne snad proto, že se ho v současném životě naučili, ale proto, že jím v minulosti hovořili."

Odmlčel se, aby svá slova nechal náležitě působit. Sálem bylo slyšet šoupání bot a šepot. Po chvilce opět pokračoval.

"Nejedná se o nějaké jedince s bujnou fantazií. Tito lidé mají zjevně bezprostřední zkušenost s něčím, co nikdy neviděli, a znají věci, které se nikdy neučili. Jedná se o dojmy, události, cizí jazyky - a to všechno historici potvrzují jako stoprocentně věrné a pravdivé!

Polohlasný hovor zesílil.

Maxwell se pousmál. "Ale jak už jsem řekl, nemusíte spoléhat jen na má slova. Sami si to můžete ověřit." Zastavil se a pátravě se rozhlédl po posluchačích. "Mohu poprosit několik dobrovolníků o spolupráci? Najde se mezi vámi asi tak dvanáct lidí, kteří mají odvahu vystoupit na pódium a pomoci mi dokázat, že mluvím pravdu?"

Několik rukou okamžitě vylétlo nahoru. Rebeka se kolem sebe rozhlédla a překvapilo ji, kolik z těch ochotných dobrovolníků patří k Tajné společnosti. Jiné ruce se zvedaly o poznání váhavěji.

Maxwell začal procházet sálem. Přikyvoval a ukazoval na jednotlivé lidi. "Ano, pane, vy... a vy, paní. Jděte na pódium a posaďte se. Za minutku jsem u vás." Postupoval dál mezi lidmi. "A vy... a vy..."

Další lidé se zvedali a mířili k pódiu.

"A vy..." Obrátil se směrem k místu, kde seděla Becky s Ryanem. "Ještě vy, slečno... ano, a vy." Odmlčel se a pátral očima po místnosti. "Ještě potřebuji pár dalších."

Pomalu se zvedlo několik rukou. Maxwell se ubíral směrem k zadní části sálu. "Ještě vy, pane... a vy..."

Teď už stál jen kousek od Rebeky. "A vy, ano..." Upřel zrak na Rebeku a potom kývl na Ryana. " A ty, chlapče."

Becky se na Ryana polekaně podívala a zjistila, že Ryan má zvednutou ruku.

"A tvoje kamarádka také."

Rebeka opáčila: "Já?" Ale to už je Maxwell minul a šel dál uličkou mezi sedadly. Ryan se postavil a vzal Rebeku za ruku. Ona ale nechtěla jít.

Ryan se na ni z výšky usmál a trochu ji za ruku zatahal. "Pojď," zašeptal, "bude to legrace."

Rebeka zavrtěla hlavou. Sedět nahoře na pódiu každému na očích - tak si legraci opravdu nepředstavovala. Ale Ryan nepřestával naléhat.

"Tak pojď," přemlouval ji.

Několik lidí se po nich otočilo a Becky cítila, že jí zase začínají hořet uši. Ryan k ní vyslal další ze svých úsměvů. Cítila, že její odpor slábne. Obraceli se další lidé a sledovali, co se to děje. Při pohledu do Ryanových očí bylo Rebece jasné, že nepovažuje "ne" za odpověď. Uvědomila si, že když bude chtít zůstat na místě, bude z toho větší scéna, než když půjde s ním.

Ryan ji zase zatahal za ruku. Jeho úsměv se stále rozšiřoval.

Becky se nechala váhavě vytáhnout ze židle. Ruku v ruce zamířili k pódiu.

"Neboj se," zašeptal Ryan, když vystupovali po schodech na pódium. "Nedovolím, aby se ti něco stalo."

Rebeka si přála, aby to byla pravda. Přání se však naneštěstí někdy nevyplní...