Filip sáhl pod matraci a vyndal nůž. Vytáhl ho z pouzdra a upřeně se zadíval na dvaadvacet centimetrů tvrzené oceli. Po ostří čepele tančil tenký proužek měsíčního světla. Filip pevně sevřel rukojeť. Dlaň měl zpocenou tak, že mu nůž málem vyklouzl z ruky.

Unavenýma očima se zastavil na digitálních hodinách. 2:27. Celou noc nezamhouřil oka. Jeho postel vypadala, jako kdyby prošla míchačkou. Jak se celé hodiny jen převaloval z jednoho boku na druhý, byla to teď jedna velká změť pokrývek a prostěradla.

Sesunul se na podlahu a opřel se zády o postel. Dával přitom pozor, aby se náhodou neřízl. Alespoň zatím.

Ten nůž mu dál táta pár měsíců potom, co od nich odešla máma a vzala s sebou jeho dvě sestry. Táta mu sliboval, že spolu budou jezdit na lov. Od té doby už sice uplynulo několik let, ale vzpomínky, které se mu někdy vracely, byly stejně palčivé jako slzy na jeho tváři.

Samozřejmě, že spolu nikdy na lov nejeli. Žádné velké překvapení, pomyslel si Filip. Položil nůž vedle sebe na koberec a přitáhl si kolena pod bradu. Táta toho nasliboval spoustu, ale nikdy to nesplnil. Snažil se snad táta svými sliby urovnat situaci? Nebo si chtěl koupit jeho loajalitu?

Hned jak bude Filipovi příští měsíc osmnáct, může si vybrat, s kterým z rodičů chce žít. Tak to říkal soudce při rozvodu. To je ale výběr. Táta, co ho dusí, nebo máma, která od nich odešla uprostřed noci.

Filipovi máma chyběla, o tom nebylo pochyb. Ale za to, že odešla, ji nenáviděl. Ne že by si myslel, že to byla jen její vina. Rodiče nedělali nic jiného, než že se hádali. Vždycky si našli důvod. Když se otec opil, křičel a házel věcmi, a to byla poslední kapka. Než druhý den ráno vyšlo slunce, byla máma pryč.

Vzpomínky ho znovu zabolely. Proč musí být život tak těžký? Měl pocit, že ho temnota pokoje obkličuje. Dotkl se hrdla staženého ­pláčem; bolelo jako zmáčknuté ve svěráku. Kdyby tak mohl umlčet ty hlasy v hlavě. Pak by možná – ale jen možná – našel klid, který mu chyběl.

Seděl ve tmě, po tvářích mu tekly slzy. V duchu se ptal, co by si teď asi kluci a holky ve škole pomysleli o panu Sebejistém. Většina jeho kamarádů se domnívala, že je bezstarostný a vyrovnaný kluk. Má skvělé auto. Jeho táta vydělává spoustu peněz. Bydlí ve velkém domě. A pokud jde o oblečení, může si koupit, co si zamane. Není divu, že za ním jeho kamarádi vždycky chodí se svými problémy.

Ale za kým může jít se svými problémy on?

Kdyby tak kamarádi věděli, jak balancuje na hraně. Jistě, na jednu stranu by rád všem ukázal, že všechno zvládá. Nemůže nikoho vinit z toho, že nosí masku. Stejně jako táta si nikoho nepouštěl moc k tělu. Kolikrát slýchal tátu říkat: „Nedávej najevo, že máš problémy, kamaráde. Je to známka slabosti.“

Jenže jeho už hra na dokonalost unavuje.

Už ho unavuje hrát si na schovávanou.

Už ho unavuje střádat si v sobě problémy.

A co je ještě horší, už neunese další den hádek s tátou ohledně toho, kam půjde příští rok na vysokou. Táta chce, aby šel na stejnou univerzitu, na které studoval on. Jaký otec, takový syn. Když včera ráno přišla z několika velkých vysokých škol potvrzení o přijetí, táta prohlásil: „Jestli máš rozum, synku, půjdeš tam, kde jsem studoval já.“

Filip se upřeně díval na nůž. Srdce se mu prudce rozbušilo.

Je tohle řešení? Umlčí to tu bolest?

Proč nehodit všechno za hlavu, hned, tady a teď?

Co kdyby to udělal? Chyběl by někomu? Záleží na něm vůbec někomu? Jistě, Krissi, jeho holka, by byla týden úplně vyřízená. Ale jakmile by si našla jiného pohledného čtvrťáka, dostala by se z toho, ne? Filip se zarazil. Proč jsem tak cynický? Věděl, že Krissi na něm hodně záleží. Už spolu chodí několik let. Je to nejlepší kamarádka, kterou kdy měl. Proč ji tedy tak rychle odepisuje? Možná už mu začíná vážně hrabat.

Tak proč to všechno neskončit?

Sáhl po noži a potěžkal ho v pravé ruce. Když přemýšlel nad tím, jak konečný by to byl čin, všechno se v něm sevřelo. Možná, že kdyby měl výhled do budoucnosti, kdyby třeba s jistotou věděl, že bude stát za to žít, rozmyslel by si to. Ale nic tomu nenasvědčovalo. V myšlenkách se obrátil ke Krissi. I kdyby jim to vyšlo a jednou se vzali, neodešla by od něho při první známce problémů stejně jako máma? Nejspíš ano. Tak o co se snažit?

Ztěžka polkl.

Náhle jím projela jako blesk nepříjemná myšlenka. Co když mají Scott s Rebekou pravdu? Co když skutečně existuje Bůh, nebe i peklo, jak tvrdí? Co když ti, kteří v něho nevěří, se budou navěky smažit v pekle? A co je ještě horší, co když mají Scott a Becky pravdu a člověk už si to pak nemůže rozmyslet?

Filip sklonil čepel. Věděl, že na konečné setkání s Bohem – tedy jestli nějaký Bůh je – není připravený.

Vyčerpaně sáhl po ovladači a zapnul televizi. Třeba mu monotónní bzučení bedny pomůže otupit bolest. Nebo mu aspoň pomůže usnout. Televizor s několika desítkami programů kabelovky byl další dar od táty. Rozzářil se tak oslnivě, že musel na chvíli zavřít oči.

Mžoural a snažil se zaostřit. Na obrazovce se objevila žena s turbanem na hlavě. Seděla u stolu.

Filip trochu zesílil zvuk.

„…všichni takovou vnitřní moudrost máme. Karty jsou jen vstupní branou do nadpřirozeného světa. Umožňují nám napojit se na naše vnitřní já a mohou nám poskytnout odpovědi na otázky, které nás v životě nejvíce trápí.“

Filip se trochu naklonil. Na spodní části obrazovky zahlédl titulek s dalšími informacemi – Madam Theo, esoterická specialistka, duchovní poradkyně.

„Vím, že ať jste mladí nebo staří, kladete si tuto noc otázky. Vím, že máte problémy. Nebojte se spojit se s vesmírnou realitou a najít na ně konkrétní odpovědi.“

Filip v sobě potlačil smích. Dobrý vtip, pomyslel si. Jako kdyby Madam Theo něco věděla.

„Zkuste to s tarotovými kartami,“ pokračovala žena. Hlas měla hladký jako hedvábí a vřelý jako odpolední slunce. Kamera se přiblížila k její vrásčité tváři. „Ano, i policie využila mých služeb k vyřešení zločinů… milenci k tomu, aby se znovu shledali… mladí lidé k tomu, aby si vybrali tu správnou vysokou školu…“

To Filipa zaujalo.

„A slibuji vám,“ dodala Madam Theo, zatímco ji kamera ještě víc přiblížila, „že vám pomohu objevit váš osud.“

Filip naklonil hlavu na stranu. V mysli mu hlodalo několik otázek. Co když má ta žena pravdu? Už četl o lidech, kteří byli pohřešovaní a díky někomu takovému jako Madam Theo je našli. Jestli dokáže pomáhat policii, třeba na tom něco bude, ne? Přece nemůže uškodit, když si to sám ověří. Na druhou stranu se matně rozpomínal, že jednou také viděl v televizi pořad, který odhaloval okultní podvody. Ale třeba je tahle paní jiná.

„Jsem bytostně přesvědčena o tom, že jsme tarotové karty dostali darem z duchovního světa. Osobně vám mohu nabídnout čtení z karet zdarma. Stačí zavolat na bezplatné telefonní číslo, které vidíte dolena obrazovce.“

Než si Filip stačil uvědomit, co vlastně dělá, natáhl se k nočnímu stolku, utrhl z učebnice kousek papíru a rychle si napsal telefon i adresu Paláce Madam Theo. Pak vypnul televizi. Rozhodl se, že vrátí nůž zpátky do skrýše.

Prozatím.

---

„Padla!“oznámil hlas z monitoru umístěného nahoře u stropu.

Madam Theo nespěchala od stolu, u kterého právě dokončila další třicetiminutové živé vysílání pro místní televizní stanici. Očima černýma jako trnky přejížděla místnůstku, kde se natáčelo. Nebylo v ní nic zvláštního, jenom stůl, židle, dvanáct svíček a za zády obraz města Crescent Bay. Ale byl to začátek. Po měsíci, kdy vysílala tři večery v týdnu, jí výrazně vzrostly obchody.

Posbírala své tarotové karty, strčila je do obrovské kabely a vstala ze židle. Ve svých sedmašedesáti působila dojmem důvěryhodné babičky, alespoň tak to říkal Fred Stoner, její producent a agent. Při vzpomínce na něho potlačila uličnický úsměv. Obešla stůl, přešla kolem dvou kamer připevněných na stativech a dávala přitom pozor, aby nezakopla o tlusté kabely, které se kroutily na podlaze jako hadi. Zamířila k východu.

Fred Stoner vtrhl do dveří, div ji neporazil. „Skvělé zprávy!“

Madam Theo znovu získala rovnováhu a vyčkávavě mu pohlédla do očí.

Fred si zastrčil desky pod paži. „Vedení stanice je z tvého pořadu nadšené.“

Chabě se usmála. „To ráda slyším, Frede.“

„ Aby ne,“ odpověděl a odstranil si z klopy modrého saka smítko. „Tohle noční vysílání je od tebe obrovská oběť.“

Přikývla. „Není to legrace. Však víš, že nejsem žádná sova.“

Fred ji vzal za paži a vedl ji na chodbu. „Takže nabízejí tohle: chtějí tvůj pořad přesunout na desátou večer.“

„Vážně?“

„Věděl jsem, že budeš mít radost,“ řekl Fred. Široce se usmál a odhalil přitom dokonale rovné, perlově bílé zuby. „A to ještě není všechno.“

Zvedla obočí, div jí nenarazilo na turban.

„Ten pořad chtějí vysílat i další stanice.“

„No ne,“ podotkla s předstíraným překvapením. Upravila si kabelu na rameni. „Karty mi řekly, že k tomu dojde.“ To bylo řečeno hodně mírně a ona to moc dobře věděla. Když den předtím hledala v kartách moudrost, prožila ve skutečnosti jedno z nejdramatičtějších setkání s duchovním světem. Nechávala si ale tu informaci pro sebe. Vždyť Fred ani doopravdy nevěřil na působení božských sil. Byl to obchodník, což bylo v pořádku. Jednoho dne třeba změní názor a přijme její způsob myšlení.

„O tom nepochybuji,“ prohodil Fred s mírným úšklebkem. „Každopádně, jestli půjde všechno podle plánu, bude se pořad vysílat ve všech velkoměstech po celém pobřeží Kalifornie. A odtud už máš otevřený celý svět.“

Madam Theo vyprostila paži z jeho ruky a obrátila se k němu. Na tváři měla zděšený výraz.

„Co se děje?“ zeptal se Fred překvapeně.

Madam Theo se kousla do spodního rtu. „To znamená, že mě uvidí i v Los Angeles, je to tak?“

„To bych řekl,“ odpověděl Fred a zamnul si nadšeně ruce. „Vždyť to je nejlepší reklamní trh celé Ameriky.“

Madam Theo uhnula pohledem. Její včerejší duchovní zážitek jí rozhodně nenaznačil, že by měly nastat nějaké překážky. Je ale pravda, že přímý kontakt s duchovním světem pro ni byl něco úplně nového. Mnoha věcem dosud nerozuměla. Kdyby tak věděla, co dál. Při příštím kontaktu bude žádat o vysvětlení.

Fred ji vzal za paži a jemně, ale pevně ji k sobě obrátil. „Copak se děje?“

Madam Theo se zablesklo v očích. „Myslím si… zkrátka, pořad v Los Angeles by mohl znamenat problémy.“

„A proč?“

Přimhouřila oči a trochu ztišila hlas. „To ti nemůžu říct, nebo aspoň ne teď.“