Na jasně modré obloze se vznášel překrásný orel. S lehkostí stoupal stále výš. Náhle zamířil prudce dolů a řítil se vzduchem jako tryskáč.

Rebeka Williamsová okouzleně sledovala, jak nádherný tvor padá střemhlav k zemi. V poslední vteřině ale pád vybral a elegantním obloukem se zase vznesl vzhůru na oblohu.

A byla to podivuhodná obloha. Když Rebeka viděla, jak se zabarvila temně purpurovým odstínem, její okouzlení se změnilo v úžas. Nejvíc ji ale fascinoval podivný geometrický obrazec, který oblohu pokrýval. Čáry, trojúhelníky a čtverce se navzájem proplétaly a tvořily soustředný vzor, takže nebylo možné rozlišit jeden tvar od druhého. A přesto to byl vzor výrazný a ostrý a okamžitě se jí vtiskl do mysli.

Krajinou zazněl pronikavý křik orla a odpoutal Rebečinu pozornost od obrazce na nebi.

"Becky! Dávej pozor!"

Otočila se a uviděla Ryana Riordana. Křičel a běžel směrem k ní. Ohlédla se po orlu. Letěl teď střemhlav k ní. Rychle si rukama zakryla obličej a vrhla se nalevo. Orel ale neletěl za ní. Prosvištěl kolem a zamířil přímo na Ryana.

Obrátila se a uviděla, jak Ryan otevřel ústa. Zvedl ruku, aby si chránil tvář. Zaječel, ale už bylo pozdě. Ostré, kožovité spáry se mu zaťaly do krku a…

"Néééé!" Rebeka se s trhnutím probudila. Tvář měla smáčenou potem a lapala po dechu.

Než se stačila zorientovat, uslyšela: "Přestala bys laskavě kňourat?"

Prudce se otočila a uviděla Scotta, svého mladšího bratra. Už se na něj málem rozkřikla, co dělá u ní v pokoji, ale vtom si uvědomila, že vůbec není ve svém pokoji. Není dokonce ani doma. Usnula na chvíli v letadle.

V letadle, které má namířeno do Nového Mexika.

"Není ti něco, holčičko?" Maminka na ni pohlédla ze sedadla vedle Scotta a bylo vidět, že je znepokojená.

"Nic mi není," odpověděla Becky a otřela si pot z čela. "Jenom jsem… jenom se mi něco zdálo."

"To musel být dost divný sen," poznamenal Scott. "Bylo tě docela slyšet."

"To ten orel," vysvětlovala Becky. "Obrovský orel. Letěl přímo na mě, ale nakonec zaútočil na Ryana."

Scott se na ni chvíli upřeně díval. Bylo vidět, že ho Rebečino vyprávění trochu zneklidnilo. Něco takového se nestalo poprvé. Ty její sny. Obyčejně měly nějakou souvislost s dobrodružstvím, které je čekalo. Nakonec pokrčil rameny: "Asi máš jenom cestovní horečku."

Rebece bylo jasné, že se ji snaží uklidnit. "No jo. Ale když…"

Letmo se po ní ohlédl. "Když co?"

"Celý tenhle úkol." Na chvilku zaváhala, ale pak pokračovala. "Nepřipadá ti trochu podivnější než ty předchozí?"

Scott se napůl ušklíbl. "Myslíš divnější než bitka s vúdú v Louisianě?"

Rebeka neodpověděla.

"Nebo než stopovat falešné upíry v Transylvánii? Nebo než válka s démony v Los Angeles?"

Rebeka se zhluboka nadechla. Dobře, Scott má pravdu. Život je poslední dobou trochu nepředvídatelný. Ale stejně…

"O čem se to tady bavíte?" To se ozval Ryan, něco jako Rebečin kluk. Obrátil se na ně ze sedadla před nimi a zazubil se na ně.

Rebece se ulevilo. Věděla, že se jí jen něco zdálo, ale i tak bylo dobře, že Ryana vidí a ví, že se mu nic nestalo. Když na to přišlo, Ryana Riordana viděla ráda vždycky. Pokud ne kvůli jejich podivuhodnému přátelství, tak kvůli tomu příjemnému teplu, které cítila uvnitř vždycky, když byli spolu.

"Povídali jsme si o tomhle výletu," řekl Scott. "Becky má obavy, že je podivnější než ty ostatní."

Ryanovi se vytratil úsměv z tváře. "Proč myslíš?"

"Nevím." Becky pokrčila rameny. "Asi je to jenom takový pocit."

"Aspoň budem zase bydlet v parádním hotelu," prohlásil Scott. "Jakže se to tam jmenuje? Západní útes?" Opřel se a dal si ruce za hlavu. "To zní pěkně luxusně. Jako nějaký drahý hotel v Beverly Hills."

"Já jsem zase rád, že letím tentokrát s vámi," ozval se Ryan. "Když jste byli v L. A., div jsem se z toho nezbláznil."

I Rebeka byla ráda, že Ryan letí s nimi.

"V jedné věci má ale Becky pravdu," přiznal Scott. "Rozhodně se něco děje. Z nás nikdy neposílá na nudné expedice, to se musí nechat."

Rebeka i Ryan kývli na souhlas. Z byl jejich přítel z internetu. Vysílal je, aby pomáhali lidem všude možně po světě. A přesto neměli Scott a Becky až do dnešního dne tušení, kdo Z vlastně je. Ne že by se to nesnažili zjišťovat… ale jejich pokusy prostě vždycky nějak ztroskotaly. Identita Z zůstávala záhadou.

"Po pravdě řečeno, já se hrozně těším, až se setkáme s Indiány," usmál se Ryan. "Vždycky jsem moc rád četl o indiánské kultuře. Myslím si, že jsou to vznešení lidé, s kterými se zacházelo hodně hnusně."

Rebeka přikývla. "Vzít jim jejich zem bylo pěkně podlé a nikdy jim to úplně nesplatíme. Je to něco jako s otroctvím. A s tou jejich kulturou máš pravdu. Oni si přírody skutečně váží."

"To asi jo," řekl Scott. "Ale některé kmeny si docela zahrávají s divnými duchovními věcmi, ne? Myslím šamanismus, seance, vidění a tak."

Ryan pomalu přikývl. "Ale něco z toho je i v Bibli."

"No a?" opáčil Scott.

"Tak v tom musí být kus pravdy."

"Ve všem je nějaký kus pravdy," oponoval Scott. "To je oblíbený satanův trik… troška pravdy, hora lží."

Než mohl Ryan odpovědět, vyhrkla Rebeka: "Jů! Podívejte se dolů na ten kaňon!"

Maminka a Scott se tlačili na Rebeku, aby viděli z okýnka. Pod nimi se táhl překrásný kaňon a stěny útesu se v západu slunce červeně, žlutě a nachově třpytily.

Z reproduktoru zazněl hlas kapitána. "Vážení cestující, začínáme sestupovat do Albuquerque. Připoutejte se, prosím. Za několik minut bychom měli přistát."

---

Na zemi, hluboko pod letadlem, běžel pouští mladý Indián. Kolem něj se vzpínaly k obloze stěny kaňonu. Po jeho dně tekla řeka, jejíž mohutný hřmící tok se zakusoval do pískovcových skal.

Hbitý Šíp běžel, aby se dostal na vrchol kopce na druhém konci kaňonu včas a zahlédl ještě zapadat slunce. Jak se blížil k vrcholku, pozoroval, jak jasně žluté slunce klesá za horu, která byla před ním. Když doběhl na místo, zvedl ruce k nebi a zvolal: "Otče, jsi mistrovský stvořitel! Chválím tě za krásu, kterou jsi stvořil."

Vtom jeho pozornost zaujalo vzdálené zaburácení hromu. Ohlédl se za sebe. Začaly se stahovat temné mraky, schylovalo se k bouřce. Náhle oblohu rozčísl blesk. A další a ještě jeden. Celé nebe jako by vyplňovaly klikaté čáry, které se skládaly do trojúhelníků a čtverců, a to všechno tvořilo vířivý, soustředný vzor…

Hbitý Šíp upřeně pozoroval, jak světlo blesku bledne, a srdce se mu strachy rozbušilo. To znamení na obloze už kdysi viděl. Sklonil hlavu a začal se modlit: "Pane, osvoboď můj lid z jeho svázanosti. Vysvoboď jej z osidel tisíciletých léček. Pomoz jim, aby viděli dál, než kam ukazují staré legendy, starý strach, starodávné náboženské názory. Pomoz jim, aby uviděli tvou pravdu."

Trhl sebou, když se znovu zablesklo. Zvedl hlavu právě včas, aby spatřil, jak oblohu proťal zbytek klikatého ocasu blesku.

Výraz ve tváři Hbitého Šípu byl směsicí strachu a znepokojení.

---

Džíp se s řevem hnal hrbolatou pouštní cestou a Rebeku to na sedadle každou chvíli vymrštilo dopředu. Už to byly skoro tři hodiny, co na letišti v Albuquerque nastoupili do vozu. A podle přibývajících modřin a podle toho, jak nešťastně se maminka na předním sedadle tvářila, už jim oběma tři hodiny jízdy bohatě stačily.

Scott a Ryan byli samozřejmě nadšeni z každého nárazu a drncnutí, při kterém skřípaly kosti. Vyloženě si jízdu i okolí užívali. Rudé skalní útvary se všude kolem nich zvedaly až k jasně modrému nebi. Po levé straně na sobě ležely tři obrovské balvany. Každý z nich byl vysoký jako dvoupatrový dům. Po pravé straně čněl do krajiny osamocený kopec vysoký asi sto padesát metrů. Jeho hladký, plochý vrchol ostře kontrastoval s rozeklanými stěnami. V dáli vystupovalo dlouhé pásmo horských štítů. Řidič na ně ukázal a poznamenal: "Vesnice leží uprostřed tamtoho pohoří. Větší část cesty nahoru vás vyvezu, ale posledních několik kilometrů budete muset jít pěšky. Na Hladovou skálu se nikdo autem ani náklaďákem nedostane."

"To po nás chcete, abychom se na ty vrcholy vyšplhali?" zeptal se vylekaně Scott. "Děláte si legraci?"

Řidič se zasmál. "Není to tak těžké, chlapče. A nebude vám to trvat zase tak dlouho. Pokud jde o sobotu, budu čekat na místě, kde vás dneska vysadím, a zase vás naberu. Bude vám to vyhovovat v poledne?"

Maminka přikývla. "Ano, pane Dupere, aspoň budeme mít dost času a stihneme letadlo."

Řidič se zazubil. "Říkejte mi Super. Tak mi říkají všichni."

"Super?" optal se Scott.

"Jasně, co jiného bys čekal, když má někdo příjmení Duper?"

"Tak Super Duper?" zasmál se Scott. "To je dobrý." Rychle se podíval po Ryanovi, ale zdálo se, že Ryan si jeho pohledu nevšiml.

Becky se zamračila. Ryan většinu cesty mlčel a upřeně pozoroval krajinu. Když promluvil, znělo to tiše a uctivě – téměř jako by stál uvnitř nějaké obrovské katedrály. Jistě, působil klidně a uvolněně. Zároveň ale také vypadal jako duchem nepřítomný. Jako kdyby s nimi tak úplně nebyl. Rebeka přesně nevěděla, co jí na tom vadí. Možná jenom žárlí. Je koneckonců zvyklá být středem Ryanovy pozornosti. Hluboko uvnitř ale věděla, že tím to není. Znepokojovalo ji něco jiného.

Nedokázala by to říct přesně, ale dala by krk na to, že se něco děje. Něco… nepřirozeného. Ať se snažila, jak chtěla, nedokázala se tomu vnitřnímu pocitu ubránit. Něco není v pořádku.

Byli v Novém Mexiku teprve několik hodin, ale už s jistotou věděla, že tu něco nehraje.