Láska, která vytrvá

První část

Faktor lásky k životu: Jak se zamilovat do života

Prvním krokem k dosažení hlubokého uspokojení z celoživotní lásky s vaším partnerem je naučit se milovat sám život, každou jeho součást – dobrou i špatnou, tvrdou i laskavou. Ale jak si takový postoj, totiž nesmírnou radost ze života, vypěstovat?

V první části knihy Láska, která vytrvá uvádím pět klíčových rozhodnutí, jež se před námi objevují. Vaše rozhodnutí v těchto oblastech může mít za následek buď plnohodnotnou oslavu života a lásky, nebo katastrofální kolizi, která může poslat vaši lásku na dno moře zoufalství.
Abych vám pomohl snáze začít, ukáži vám v první kapitole nejlépe střežené tajemství lásky. Pak popíši patero „ledových ker“, které mohou přivodit potopení vašeho manželství a rozhodnutí, která vám mohou pomoci vyhnout se těmto krám a zajistit tak sobě a svému partnerovi bezpečnou a příjemnou plavbu.

Ve druhé kapitole se dozvíte, jak zjistit úroveň svého hněvu, což je jedna z nejnebezpečnějších ker. Průměrný člověk nemá téměř žádnou představu o tom, jak zhoubný může být zapomenutý nebo ignorovaný hněv – od odcizení až po sabotáž vztahů. Co je však ještě horší, většina lidí si ani neuvědomuje, jak destruktivní hněv v sobě nosí. Ze zkušenosti mohu říci, že každý má v sobě nějaký potlačený hněv, který nás táhne ke dnu jako těžký balvan. My se však můžeme rozhodnout se z vlivu ničivého hněvu vymanit. Ukáži vám jak. Ve třetí kapitole najdete sedm způsobů, jak skoncovat s vládou hněvu nad vámi a vašimi vztahy.

Ve čtvrté kapitole uvidíte další možnost volby. Můžete si vybrat mezi cestou ke zkáze, pokud budete přehlížet hodnotu všech zkoušek, které vás na vaší cestě potkají, nebo uznáte, že každá bolestná zkušenost vám přináší „perlu lásky“, kterou můžete přijmout do svého života a budovat si tak sbírku nesmírné hodnoty. Když čelíme těžkostem, nemusíme přitom zatrpknout. Můžeme jich využít k tomu, abychom prohloubili a zkvalitnili svou lásku.
V páté kapitole si povíme něco o nebezpečí sázky na jedinou kartu. Ukážu vám, jak si vlastním úsilím můžete zpestřit spektrum svých zájmů a zvýšit šance na trvalé uspokojení v životě a na setrvání v lásce.
Šestá kapitola odhalí dvě důležité skutečnosti, které proměnily mé i manželčiny postoje a umocnily jistotu, kterou cítíme jeden v druhém, protože jsme se naučili vyhýbat se svým dřívějším návykům sabotování lásky. Povím vám, jak nedovolit lidem ani okolnostem, aby vám „ukradli“ vaši lásku k životu. Viděli jsme totiž, k jak katastrofálním následkům to může vést.
Nakonec, v sedmé kapitole, si pohovoříme o možnostech rozvíjení vlastní duchovní cesty. Oddělit se od živého, milujícího Boha je jako svléknout si záchrannou vestu v domnění, že bez ní se nám povede lépe. Boží láska je jako palivo, které potřebujeme, abychom se dostali do teplejších vod, pryč od nebezpečných ledových ker.
Poté, co prostudujeme, jak se vyhnout nebezpečí a jak začít milovat vlastní život, budeme se zabývat tím, jak obohatit společný vztah se svým partnerem. Většina těchto principů také zlepší váš vztah s dětmi a přáteli.
Když přijmete zodpovědnost za vlastní současnost i budoucnost, dojdete k bodu, kdy stejně jako tisíce dalších budete s to učinit vážný závazek svému partnerovi a dětem: „Už nechci být svázán se svou minulostí. Chci začít znovu.“
Až to uděláte, bude to první krok na cestě k lásce, která vytrvá navždy.

Nejlépe střežené tajemství lásky

Kdybych položil otázku „Co je hlavním smyslem lidského života?“, jedna z odpovědí, kterou bych dostal, by zněla: „Je to štěstí.“ Jak získat, udržet a znovu nalézt štěstí je však pro mnohé … stále utajeným motivem všeho jejich konání i všeho, co jsou ochotni podstoupit.

– William James

Vydrží naše láska navždy? To je naděje každé zasněné nevěsty i ženicha, kteří si, zavěšeni do sebe, říkají své ano.

Jestliže je vaše manželství podobné tomu mému, pak si pár let po svatbě vy nebo váš partner – nebo oba – říkáte, proč jste si jako životního druha vybrali právě jeho. „Dokud nás smrt nerozdělí?“ Nemožné! „Milovat a ctít?“ To si snad děláte legraci!
Vinu za první, zoufalé roky našeho manželství musím přičíst především sám sobě. Byl jsem zraněný mladík, který se naučil taktikám zraňování od svého zraněného, rozzlobeného otce. Uměl jsem rozdávat rány, ztichnout jak vítr, dávat kázání, prosadit si svou. Jako reakci na mé tirády se moje žena Norma naučila vytrvat.
Ale Norma a já… něco se s námi na naší cestě k onomu „navždy“ stalo. Objevili jsme principy, které předkládám v této knize. Nabrali jsme nový kurz, který přinesl obnovu naší lásky a prohloubení našeho vztahu. Dnes, po třiceti letech manželství, jsme stále zamilovaní – do života i do sebe navzájem.
Je tedy skutečně možné vstoupit do manželství a pak se dívat na to, jak je ta vysněná láska stále lepší a lepší? Jistě.

Jak obnovit ztroskotaný vztah

Kdykoli jsem svědkem toho, jak v manželství, které vypadalo beznadějně, zvítězila láska, mé sebevědomí vzroste. Věřím, že jsem nalezl způsoby, jak pomoci téměř komukoli, aby setrval v lásce i navzdory naprosté nepřízni okolností. Vezměte si například takovýto „zhroucený“ vztah:

Kdo by si kdy pomyslel, že John a Sharon se usmíří a nakonec se budou těšit skvělému manželství? Jednou v noci – bylo už jedenáct – zazvonil telefon. S Normou už jsme byli oba v posteli. Volal nám John, oblíbený šéf místního podniku. Právě prožíval závažný střet se svou ženou Sharon. Spor se vyostřil natolik, že John doslova soptil a říkal věci jako „Už mě nebaví zkoušet to dál. Chce se mi nasednout na letadlo a odletět do jiného státu. Už nemám sílu s tou ženskou žít.“ Než se však odhodlal k tak radikálnímu kroku, podnikl poslední pokus a vyhledal pomoc. „Můžete pro nás vůbec něco udělat?“ zeptal se. „Mohli bychom k vám ještě dnes večer přijít a promluvit si s vámi?“ Krátce jsem se poradil s Normou a pozvali jsme je, ať přijdou.
John a Sharon dorazili k nám a jejich hádka pokračovala před našima očima. Situace, jíž čelili, byla vážná: John byl závislý na své sexualitě a byl zcela pod její vládou, a aby toho nebylo málo, nakazil Sharon pohlavně přenosnou nemocí. Ona byla jeho chováním znechucená a pociťovala k němu odpor.
Navzdory závažnosti situace nastalo tu noc i několik situací, které jsou při ohlédnutí zpět komické – zvNormalnyNormalnyláště pokud s oblibou sledujete, jak se v životě naplňuje Murphyho zákon. Například v jednu chvíli Sharon nakopla konferenční stolek, který dojel až ke mně a pořezal mě na noze. Pak mi zase málem zlámala prsty ve snaze vyprostit se z mého sevření, aby mohla vyběhnout ven a pustit se do Johna. Norma ho totiž vzala na dvůr před domem v naději, že se stav poněkud uklidní.
V půl jedné nebo v jednu ráno už jsem měl za sebou bití, křik a byl jsem vyčerpaný, takže jsem měl pocit, že už jsem si vysloužil právo něco tomu páru říci. Do té chvíle nám totiž nedovolili, abychom jim jakkoli poradili. Začal jsem: „Tedy, když vás tak oba poslouchám, myslím, že je něco, na čem byste mohli začít pracovat ještě dnes v noci.“
Ale John se podíval na hodinky a prohlásil: „Jsem moc unavený. Nemám už náladu ani energii. Musím jít.“
S tím oba odešli. Usínal jsem s přesvědčením, že tohle se nikdy nevyřeší.
Popisuji tento krajní případ, protože více než padesát procent amerických manželství končí rozvodem. Ale nemuselo by. John a Sharon jednali podle většiny principů, které jsem sepsal na těchto stránkách, a jejich vztah se změnil

k nepoznání. Když se situace trochu uklidnila, několikrát jsme se s nimi setkali a pomohli jim navázat kontakt s odborníkem, který se specializuje na jejich druh konfliktu. John si nakonec uvědomil potřebu utkat se za pomoci svého terapeuta a malé podpůrné skupiny se svými problémy. Postupně začal chápat, že praktikoval nedovolený sex jako tišící prostředek na bolest pramenící z toho, že byl nenávistně odmítán svým otcem, a z vědomí, že jeho manželský vztah byl chabý. Sharon zase porozuměla tomu, jak hněv blokoval její schopnost rozvíjet jakýkoli smysluplný vztah s Johnem. Pochopila, že konflikt může sloužit jako brána k hlubšímu a důvěrnějšímu vztahu.
Nyní, o několik let později, je tento pár, jehož vztah byl tak dramaticky narušený, stále spolu, a věřte nebo ne, jsou do sebe zamilovaní. A nejen to. John a Sharon pomáhají dalším párům objevit radost, kterou našli, když společně uskutečnili změny, které jim pomohly obnovit jejich lásku.
Věřím, že vaše manželství není v troskách. Tuto knihu možná čtete proto, že chcete udělat vše, aby vaše nové manželství vydrželo navždy, nebo proto, že chcete obnovit lásku, která se odchýlila od správného kurzu. Ztrátě své lásky můžete zabránit, když dopřejete sluchu určitým varováním a vědomě provedete některé změny, abyste se vrátili do původního kurzu. Později vám ukáži pět důležitých rozhodnutí, která vám mohou přinést buď uspokojení, nebo katastrofu.
Nedávno mě značně vyvedlo z míry, když jsem byl konfrontován s tím, jak rozhodnutí, která jsem učinil, ovlivnila každou oblast mého života. Toto konkrétní varování se týkalo mé fyzické kondice, ale to, čemu jsem se tehdy naučil, mi otevřelo oči i v jiných oblastech.

Poučení z Titaniku

Pokud jde o mé srdce, vím, že jsem pacient s vysokým rizikem. Můj otec zemřel na infarkt po padesátce. Jeden bratr skonal na selhání srdce v jedenapadesáti a můj nejstarší bratr měl v jedenapadesáti těžký infarkt. Od té doby prodělal ještě další. Mně je nyní padesát pět let a když lékař shlédl výsledky mých vyšetření, jen ustaraně potřásal hlavou.

Přestože jsem znal minulost své rodiny, po léta jsem byl rozhodnut věřit, že nemusím lékařovým preventivním (říkal jsem jim drastické) radám věnovat příliš pozornosti. Občas jsem se na Normino naléhání přinutil k návštěvě dallaské Cooperovy kliniky, která se specializuje na kardiologii. Nedávno jsem byl v Texasu na dalším vyšetření. Po provedení všech testů jsem se posadil v ordinaci lékaře, poslouchal jsem výsledky a vtipkováním jsem se některé z nich snažil zlehčit. Pak jsem si všiml, že lékař má na zdi obraz lodi. Stále ještě v legraci jsem na něj ukázal a řekl: „To je Titanic, že?“

Doktor využil příležitosti mého žoviálního rozpoložení, kývl a řekl: „Je zajímavé, že jste na to téma začal. Víte, proč to tady mám?“
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Víte o Titaniku něco bližšího, pane Smalley?“
„Ne, nevím,“ připustil jsem a chytil se tak do jeho pasti. „Vím jen, že leží na dně oceánu, a to je všechno.“
„Takže,“ vysvětlil mi, „zkušený kapitán Titaniku byl celkem šestkrát varován, aby zpomalil, změnil kurz a vydal se jižní cestou, protože byly spatřeny ledové kry. On však všechna varování ignoroval, protože kapitánem byl on, a myslel si: „Tahle loď je nepotopitelná.“
„Netušil jsem, že ta loď byla tolikrát varována,“ zareagoval jsem. Stále mi však nedocházelo, kam mě chce dovést.
„Pak to udělalo rup! – loď narazila na kru. Následovalo rychlé, katastrofální potopení,“ řekl. Pak se naklonil přes stůl a podíval se mi přímo do očí. „A kolikrát jste byl vy varován ohledně svého srdce?“ zeptal se.
„Mnohokrát,“ odpověděl jsem chabě, jelikož mi to konečně došlo.
Položil mi další otázku: „A kdy to začnete brát vážně a změníte kurz?“

V důsledku tohoto rozhovoru jsem ve svém životě provedl některé zásadní změny, které mohou podstatně zlepšit mé zdraví a prodloužit mi život. Téměř každý u sebe může něco změnit, pokud věří, že to bude mít trvalý pozitivní dopad.

Změníte-li kurz, když jste varováni, můžete se vyhnout katastrofě – a pak oslavovat zdárnou cestu. To je nejdůležitější princip, kterému se každý může naučit z lekce Titaniku. Je to také ono nejlépe střežené tajemství trvalé lásky. Pokud budeme naslouchat varováním, můžeme změnit daleko více než jen délku svého života. Zde, v první části této knihy, poznáte patero ledových ker, které mohou navždy potopit vaši lásku. Jedině vy se můžete rozhodnout uposlechnout varování a změnit kurz své plavby. Ve druhé části vám popíšu osm masivních „ocelových výztuh“, které vaši loď lásky udělají takřka nepotopitelnou.
Tuto knihu jsem sestavil tak, aby vám pomohla setrvat v lásce s vaším partnerem, ale také zamilovat se do života. Co má společného láska k životu s láskou k vašemu partnerovi? Mnohé z toho, co budete číst v první části této knihy, se zakládá na následující skutečnosti: Aby vaše láska vydržela navždy, musíte milovat svůj životNormalnyNormalny. Jako příklad si vezměme kyslíkové masky v letadle a instrukce, které pro jejich použití vydávají letušky. Ty říkají, že cestující, kteří letí se svými dětmi nebo s někým, kdo potřebuje pomoc, by si měli nejdříve nasadit vlastní masku, než se pokusí pomoci někomu dalšímu. Jestliže se nerozhodnete sami sáhnout po kyslíku, pak nemá smysl zkoušet pomoci někomu jinému. Nebudete mít sílu ani možnost to udělat. Právě tak je tomu v lásce: Nejprve se naučte milovat svůj vlastní život a pak budete mít zdroje k tomu, abyste dávali a přijímali lásku.

Váš život ani vaše manželství nemusí ztroskotat na skaliskách, krách ani jiných překážkách, které by mohly lásku potopit. Vaše nespokojenost může být varováním, které byste měli brát vážně. Změňte kurz. Vyhněte se katastrofě. A oslavujte společně život a lásku – dlouhou a šťastnou cestu.
Nejlépe střežené tajemství lásky nespočívá ve změně (ani výměně) vašeho partnera ani ve změně zaměstnání či adresy. Jde o to, změnit vlastní kurz. Dokonce i malé změny vašeho chování mohou vést k výrazným změnám ve vašem životě, a to bez ohledu na vaši minulost nebo na to, kolik bolesti jste již zakusili. Podle výzkumu klíčových faktorů, které udržují manželství šťastným1, mohou mít malé osobní změny nesmírně kladný vliv na vaše manželství. To mně osobně dodává velkou naději, protože ačkoli vyzývám ke změně, nikdo zde nemluví o nutnosti stát se světcem.

Můžete se rozhodnout změnit kurz

Chcete poznat hluboké uspokojení plynoucí z toho, že jste milováni? Je to prosté. Je to vaše volba.
Moje volba? pomyslíte si. Ale vy nevíte, čím vším jsem prošel. Vy nemáte potuchy, s čím musím žít. Vy neznáte mého partnera!
Takto formulovanou pravdu patrně těžko strávíte, protože to také znamená, že už nemáte žádnou výmluvu cítit se zoufale. I já jsem tu představu nejprve nenáviděl. Déle než polovinu svého života jsem hledal všemožné důvody, proč jsem se v lásce necítil naplněný, abych pak na ně mohl svalovat vinu. V pětatřiceti letech jsem pak postupně začal chápat to, co už řeklo tolik lidí, že totiž potěšení ze života a z naší lásky máme ve svých rukou.2
Kdo neustále svádí vinu za problémy na druhé nebo na své okolnosti, stává se tím, koho autor Stephen Covey nazývá „reaktivním člověkem“. Reaktivní lidé umožní jiným, aby je olupovali o kvalitu jejich života.
Covey vidí druhou skupinu lidí jako „aktivní“. Jsou to ti, kdNormalnyNormalnyNormalnyNormalnyNormalnyNormalnyNormalnyNormalnyo věří, že „my lidé jsme zodpovědní za své vlastní životy. Naše chování vyplývá z našich rozhodnutí, z našich voleb, nikoli z okolností. Své pocity můžeme podřídit hodnotám. Disponujeme potřebnou iniciativou a zodpovědností, abychom věci uváděli do pohybu.“3
Jedním z mých nejoblíbenějších autorů, který se tomuto tématu věnuje, je dr. Harriet Goldhor Lernerová. Jedna kapitola z její knihy Tanec hněvu (The Dance of Anger) by dokázala přesvědčit kohokoli o tom, že své manželské štěstí drží převážně ve svých rukou.4 Tvrdí také, že vynakládat energii na změnu druhého člověka s cílem, abychom z něj měli větší radost, je řešení, které „nikdy, nikdy nefunguje“.5 Pokud ve snaze najít štěstí zaměříme svou pozornost na změnu života

někoho jiného, opomíjíme tím jedinou moc, kterou máme pro obohacení svého života – moc rozhodovat sám za sebe. Zkrátka – zde je definice: 1. Nemůžeme změnit druhé lidi. 2. Můžeme se rozhodnout provést změny na sobě. 3. Když nastanou změny u nás, lidé okolo nás obvykle přizpůsobí své reakce a svá rozhodnutí našemu novému chování.
Zdá-li se vám to příliš těžké, šetřete si prosím své soudy, dokud nepřečtete několik dalších stránek. Pak se zamyslete, jestli už to dává trochu větší smysl.
Abychom si tuto skutečnost přiblížili, podívejme se na někoho, kdo se rozhodl vzít odpovědnost za svůj vlastní citový prospěch do svých rukou. Když mě Richard přišel poprvé navštívit, nebyl to šťastný muž. To, že zvedl telefon a zavolal poradci, znamenalo, že uznal, že jeho nespokojenost s životem představuje varování: Něco je v nepořádku. Byl frustrovaný, zklamaný a bál se, že se situace nikdy nezmění. Přesto ho nepatrná kapka naděje přiměla k určitým změnám v jeho životě.
Richardovi bylo přes padesát. Byl manželem, otcem, dobře se oblékal a byl prezidentem ve své vlastní velké firmě. Po více než třicetiletém manželství s Gail byl unavený z jejího peskování a zloby. Byl však také unavený z očekávání, že se Gail změní a naplní jeho vztahové potřeby, jak tomu bylo v rané etapě jejich manželství. I když jemu samotnému se ta myšlenka nelíbila, ve skutečnosti uvažoval o rozvodu. Ovšem než se odhodlal k tak radikálnímu kroku, vyhledal mě a řídil se mými radami.
Po obvyklých úvodních frázích mezi klientem a poradcem jsem se ho zeptal, co ho ke mně přivedlo. Odpověděl: „Uvědomuju si svůj podíl na narušení mého vztahu se ženou a s dětmi. Příliš mnoho času jsem věnoval budování své firmy. Teď mi dochází, že i když už je příliš pozdě, chci s nimi mít lepší vztah. Jsem finančně velmi úspěšný, ale nejsem z toho šťastný ani já, ani ostatní členové mojí rodiny. Nevím, co dělat, aby se ta situace změnila, zvlášť když tak žiju už mnoho let.“
Pak dodal něco velice významného. „Sám jsem ze vztahu se svým otcem moc neměl,“ řekl. „Vlastně na mě nikdy neměl dost času, právě tak jako já na svou rodinu.“
Právě to byl klíčový faktor Richardova selhání v roli manžela a otce. Jeho vlastní otec s ním nikdy nevybudoval pevný vztah a tento vzorec se patrně opakoval už několik generací. Richard měl chabý vzor otcovství. Neměl příležitost sledovat, jak muž miluje svou ženu. Rodičovský a manželský příklad jeho dědečka se přenášel z generace na generaci. V důsledku toho neznal Richard žádný jiný přístup.
Kdyby se byl Richard nechal příliš zatáhnout do této hry na obviňování (kde můžete „vyhrát“ jen tak, že najdete někoho jiného, na koho svalíte vinu za všechno zlé ve svém životě), nejspíš by se v této fázi jeho vývoj zastavil. S malou dávkou nového „poznání“ mohl říci: „No, vždyť je to vlastně stejně z větší části vina mého otce.“ Nebo mohl, stejně jako mnoho workoholiků, říci: „Ale já se jen staral o svou rodinu! Všechno jsem dělal kvůli nim, aby mohli mít lepší životní úroveň. Pokud nechápou moje motivy, je to jejich problém.“
Kdyby se Richard rozhodl vinit za své vlastní problémy otce, mohl by se sám před sebou ospravedlnit. Výzkumy ukazují, že lidé vychovaní tvrdými, manipulativními a odmítavými rodiči mohou naopak manipulovat a ovládat svou vlastní rodinu.6 Richard však už nehledal obětního beránka. Chopil se zodpovědnosti za reakci, jakou měl na přístup svých rodičů. Do té chvíle se Richard naučil dvě důležité věci:

1. To, čím jsem dnes, jsem v důsledku rozhodnutí, která jsem učinil v minulosti.
2. Jsem v plné míře zodpovědný za rozhodnutí, která dělám.

Richard se začal distancovat od odvěkého argumentu: Ďábel mě k tomu přiměl. Richard už nechtěl podporovat zhoubný vliv otce na jeho vztahy. Chopil se zodpovědnosti za svůj život. Rozhodl se: „Tati, už ne. Nebudu už následovat tvůj příklad. Sám zjistím, co mám dělat pro sebe, pro svou ženu a děti, a nakonec v těchto klíčových oblastech svého života najdu uspokojení.“ Jediné, v čem potřeboval pomoci, bylo to, aby se vyhnul ledovým krám a dokázal doplout do teplejších vod.
Richard byl také ochotný začít postupně měnit svůj vlastní život, než se „ta protivná manželka“ vzpamatuje. Jako poradce mám moc rád situace, jako je tato, kdy mohu vkročit přímo doprostřed obrovského zmatku a pokusit se pomoci lidem, aby změnili situaci. Proto jsem navrhl: „Začněme u dětí. Půjdu s vámi a navštívíme jedno po druhém. Prostě si s nimi promluvíme. Zjistíme, co se stalo mezi vámi a jimi a co s tím můžeme udělat.“
(Mimochodem, většina žen je šťastná, když vidí, že jejich manželé obnovují vztahy se svými dětmi. Může jim to dodat naději, že to muž myslí se změnou vztahů vážně, včetně vztahu s ní.) Když Richard sdělil své plány, Gail trochu pochybovala, ale povzbudilo ji to.
První telefonát směřoval k sedmadvacetiletému synovi – vysokoškolákovi Robertovi. Souhlasil s naší schůzkou, a tak jsme letěli do města, kde žil. Setkali jsme se s ním v hotelu.
Seděli jsme a jen tak nezávazně hovořili. Pak jsem řekl: „Roberte, váš otec mě požádal, abych vám oběma pomohl znovu vytvořit vzájemný vztah. Mohl bych vás požádat, abyste začal tím, že zhodnotíte, jaký je váš vztah s otcem dnes?

Oceňte váš vztah známkou od jedné do desíti. Jednička znamená ,zničený vztah‘ a desítka ,skvělý vztah‘. Váš otec chce opravdu vědět, jak vidíte svůj vztah s ním.“
Robert rozpačitě koktal, jako by se cítil nejistý. Chvíli se nervózně vrtěl a pak řekl: „No, asi dva nebo tři.“
Věděl jsem, že jakkoli se to číslo jevilo nízké, kdyby byl zcela upřímný, jeho ohodnocení by znělo nula nebo jedna.
Richard zareagoval: „Chlapče, vůbec mě to nepřekvapuje. Vím, že jsem s tebou nikdy netrávil tolik času, kolik by bylo potřeba. Moc mě to mrzí.“ Pak otec dodal: „Hochu, přišel jsem ti upřímně říct, že chci být tvým přítelem. Promeškal jsem spoustu let a trápí mě to. Nikdy jsem nevěděl, jak být dobrým otcem a přítelem. Jak víš, od svého otce jsem se to nikdy nenaučil. Ale chci, abys pochopil, že tu dnes jsem proto, že bych od tebe rád zjistil, jak bychom se mohli sblížit.“
Robertovi se nahrnuly do očí slzy. V pokoji zavládlo rozpačité ticho. Nikomu se nechtělo promluvit. Všichni jsme tam jen tak seděli a doufali, že někdo mlčení prolomí. Pak se zvedl Richard, a aniž by to bylo domluvené, šel ke svému synovi. Robert se také zvedl. Stáli tam proti sobě a Richard tiše pronesl: „Chlapče, celá léta jsem ti chtěl říct, že tě mám rád, ale kdykoli jsem se o to pokusil, vždycky mě něco odradilo. Ale dnes, v přítomnosti svého přítele, ti chci říct… že tě mám z celého srdce rád. Vždycky jsem byl na tebe pyšný a moc si vyčítám, že jsem ti to nedal najevo. Proč vždycky mlčím, když mám mluvit? Opravdu bych chtěl být tvým dobrým přítelem a moc bych si přál, aby už nebylo pozdě.“
Robert se vrhl do náruče svého otce. Stáli, objímali se a ve vzájemném objetí roztáli. (Já jsem samozřejmě také plakal.) Po několika minutách se posadili a Robert na svého otce chvíli upřeně hleděl. Pak řekl: „Celý svůj život jsem toužil po tom, abys řekl to, co jsi řekl dnes, ale upřímně řečeno, nikdy mě nenapadlo, že by k tomu mohlo opravdu dojít. A ty tady teď sedíš v tomhle pokoji a říkáš věci, po kterých jsem toužil. Táto, díky že jsi přišel.“
Než jsme odešli, Richard poprosil o odpuštění a dostalo se mu ho. Pak se zeptal: „Jak máme začít, abychom se lépe poznali a vybudovali si opravdové přátelství?“
„A co třeba zahrát si dneska golf a popovídat si o tom?“ navrhl Robert. „Tím bychom mohli začít.“ A to také udělali.
V následujících měsících spolu Richard a Robert trávili více času. I když jsem s Richardem už nejezdil, navštívil také každé ze svých dalších dětí. Později jsem se od nich dozvěděl, jak byly nadšené, že „můj táta na mě myslí a má zájem se se mnou sblížit“. Tatínkové, je neuvěřitelné, jakou moc mají vaše slova. Nikdy je neberte na lehkou váhu!
Richard změnil kurz, aby se mohl vyhnout první ničivé kře. V další kapitole uvidíte, čemu se to vlastně Richard spolu s Johnem a Sharon vyhýbali a jak jejich

láska a manželství dopluly do teplejších vod. Richard a jeho děti i manželka na svých vztazích stále pracují. Udělali velký pokrok – díky iniciativě jednoho z nich, kterému o něco šlo.

Budoucnost je vaše!

Richard udělal dvě klíčové věci – stejné dvě věci, které jsem musel absolvovat já, když jsem hledal uspokojení v životě a v lásce navzdory bolestivé minulosti; stejné dvě věci, jimiž musíme projít my všichni. Převzal zodpovědnost za svá vlastní budoucí rozhodnutí a přijal realitu minulosti, přičemž se rozhodl žít lépe než dříve.

Převzít zodpovědnost za vlastní budoucí rozhodnutí

Aby Richard změnil kurz svého manželství i vztahu s dětmi, přiznal si nejprve své vlastní problémy a převzal plnou zodpovědnost za svou budoucnost s jasným plánem, co podnikne. Jinými slovy, musel přijmout skutečnost, že my sami jsme zodpovědní za svou přítomnost i budoucnost. Naše budoucnost je odrazem našich minulých a současných rozhodnutí. Záleží jen na nás, jak naložíme s problematickými zkušenostmi z minulosti, se současným stavem svého manželství, se vztahem s dětmi a přáteli. Ať už je naše situace jakákoli, my musíme vynést první kartu. I když nás to může stát hodně, musíme být ochotní chopit se opratí budoucnosti a říci: „Určitě najdu to, co potřebuji, abychom já i moje rodina mohli žít spokojený život!“
Vidím v lidech jistou podobnost s auty. Jako děti jsme byli „v záruce“ – měli jsme oprávněná očekávání, že naši rodiče a druzí lidé vyřeší většinu našich problémů. Jako dospělým nám však záruční doba vypršela. Odsloužili jsme si stanovená léta a odjezdili garantované míle. Nezbývá než říci: Pokud se můj život porouchá, musím si ho opravit sám.

A právě to Richard udělal. Chopil se zodpovědnosti za to, že dá věci do pořádku. Neobviňoval svého otce, že mu byl špatným příkladem. Nesvaloval vinu ani na svou kariéru, která ho tolik nutila být mimo domov. Takový přístup by totiž byl nejjistější cestou k pokračujícímu úpadku. Bylo opravdu zapotřebí, aby pochopil dlouhodobý vliv svého dědictví. To jsem musel udělat i já, když jsem se začal střetávat s pozůstatky své vlastní minulosti, což ještě vysvětlím. Pak se ale musel sám sebe zeptat: „Co mám dělat, abych se z vlivu své minulosti vymanil?“

Přijmout realitu minulosti a rozhodnout se žít lépe než dříve

Druhá změna kurzu, kterou Richard podnikl, spočívala v tom, že se smířil s pravdivým obrazem o své minulosti. Začal se realisticky dívat na to, co mu udě

lal jeho otec. Rozhodl se ponechat si to dobré a odložit všechno špatné, co na jeho vlivu viděl. Nechtěl, aby jeho minulost ovládala jeho současnost i budoucnost.

Vím, jaké to je, vyrůstat ze zlostným otcem. Také vím, že chování mého otce ovlivnilo mě, mé bratry i sestry. Někdy jsem si přál, aby se všechno změnilo. To se ale nestalo. Proto musím nyní vzít to, co mi bylo dáno, a udělat to nejlepší, co s dostupnými zdroji dokážu. Byl to pro mě skutečně vysvobozující a radostný okamžik, když jsem pochopil, že mohu svobodně naslouchat radám druhých – přátel, příbuzných, knih – a rozhodnout se pro to, co je podle mého mínění nejlepší pro mě a mou rodinu. Nemusím ztrácet čas touhou po tom, aby se situace změnila. Mohu se svobodně rozhodnout, jak budu reagovat na všechno, co se mi děje nebo neděje.
Nemůžeme uspět, pokud budeme vinit svou minulost ze svého současného zoufalství. Přesto však musíme pochopit a správně si vyložit své zděděné tendence, abychom je mohli vědomě překonat. Vypozoroval jsem, že pokud to neuděláme, „zkysneme“ na jakési nižší úrovni dospělosti.
Nyní jedna osobní ilustrace: Při jednom z našich prvních rodinných výletů na Havaj jsme byli s Normou a dětmi všichni nadšení z toho, že můžeme odpočívat u moře a NormalnyNormalnyNormalnyNormalnybýt spolu. Když jsme se však připravovali, že půjdeme poprvé na pláž, z nějakého důvodu jsem se zdržel. Každý už by rád vyrazil, ale já jsem vysvětloval: „Ještě nejsem připravený.“
„Dobrá,“ řekli. „Půjdeme napřed. Až budeš hotový, tak přijď za námi. Budeme tamhle dole,“ ukázali na pláž.
„Platí,“ odpověděl jsem. Asi po půlhodině jsem vyšel z hotelového pokoje a vydal se hledat svou rodinu. Křižoval jsem pláž sem a tam, ale nemohl jsem je najít. Postupem času jsem byl víc a víc podrážděný a ukřivděný. Tak moment, pomyslel jsem si. Přijeli jsme na Havaj jako rodina, abychom byli spolu, a oni mě opustili! Vykašlali se na mě!
V podstatě jsem trucoval a ukazoval svou nedospělost. Nemohl jsem je najít, a tak jsem zamířil zpátky do hotelu, kde jsem na ně netrpělivě čekal. Když konečně dorazili, byl jsem na ně nevrlý. „Co je s tebou?“ ptali se.
„Nechali jste mě samotného,“ zavrčel jsem.
„Řekli jsme ti, kam jdeme,“ bránili se.
„Jo, šel jsem tam, ale vy jste tam nebyli,“ obvinil jsem je.
„Mysleli jsme tu druhou pláž, o kousek dál,“ odpověděli.
„To ale vůbec nebylo jasné!“ trval jsem na svém. Nebyl jsem ochotný se usmířit. Pak už jsem na nikoho ani nepromluvil. Díky Bohu za našeho syna Grega, který má schopnost vždy konfrontovat svého otce.
„Tati,“ řekl opatrně a s úctou, „myslel jsem, že chceš mít ze své rodiny ‚novou generaci‘ – že chceš být lepší otec, než byl v mnoha ohledech tvůj vlastní táta.“

„To chci,“ potvrdil jsem a nespouštěl z něho oči.
„No, a tati, chtěl bys mi předávat právě takový příklad?“
„To ne,“ přiznal jsem neochotně. „A vím, že jsem vás požádal, abyste mi pomohli, když nebudu reagovat správně.“
Teď přijde ta nejzajímavější věc. Moje manželka řekla: „Víš, právě takhle se choval tvůj otec, když byl nazlobený. Byl naštvaný, trucoval, nemluvil a před ostatními se uzavřel.“ Už dříve mi řekla: „To nejhorší, co mi můžeš udělat, je, když mlčíš, protože pak mám pocit, že jsme ztratili kontakt.“ Byl to můj způsob trestání rodiny, když jsem s nimi nebyl spokojený. Do mého chování se tak částečně promítal vliv mého otce.
Greg byl tehdy již na střední škole. Jakmile se začal konflikt mezi námi vyhrocovat, vložil se do situace. „Dobrá,“ řekl. „Pojďme to vyřešit. Rád bych slyšel tvůj názor, mami… A teď tvůj názor, tati… Tati, ty vážně nechápeš, co jsi udělal?… Dobrá, a ty, mami, rozumíš? Fajn. Tak to bychom měli.“ Vlastně nám pomohl ten drobný střet vyřešit. Není divu, že nyní usiluje o získání doktorátu v oboru poradenství.
Tím, že moji blízcí jednali v dané situaci tak přímo a poukázali na podobnost s cNormalnyNormalnyhováním mého otce, pomohli mi uvidět, že stagnuji na určité úrovni dospělosti. Čas od času je velmi důležité se takto podívat na svou současnou úroveň dospělosti. A když zjistíme, že přemýšlíme jen o sobě, je to většinou důsledek naší minulosti. Jeden odborník říká, že nejhorší věcí, jakou může udělat člověk, který si přeje, aby jeho manželská láska vydržela, je odplácet rodině „tichým trestem“.7 To jsem dělal já. Nemusím však dovolit, aby takový druh chování pokračoval. Svou minulost chápu, ale raději bych zemřel, než bych dovolil, aby určovala moji budoucnost.

Výzva

A co vy? Už jste došli do bodu, kdy jste ochotni převzít plnou zodpovědnost za kvalitu vlastního života? Dokážete se stejně jako John a Sharon nebo Richard či Gary Smalley odvrátit od hry na obviňování bez ohledu na to, jak těžkou jste měli minulost? Dokážete přijmout za svou zásadní a vysvobozující skutečnost, že budete natolik spokojeni, nakolik se rozhodnete? Pokud tomu tak je, bude pro vás zbytek knihy dobrodružnou cestou k ukrytému pokladu. Budete na ní nacházet moudrost, která vám pomůže získat od života to nejlepší, co jen můžete.

Pokud jste se stali obětí zneužívání, pak patrně budete potřebovat pomoc, abyste se se situací vypořádali a znovu objevili lásku k životu i k vlastnímu partnerovi. A budou-li druzí reagovat na změny, o které usilujete, negativně, nebude pokrok snadný. Avšak i tehdy můžete určovat vlastní reakci na každou situaci a

můžete se rozhodnout být vytrvalí a neztrácet naději. Když takovou volbu učiníte, mohu vám zaručit, že vaše budoucnost bude lepší než vaše minulost.
Další dvě kapitoly se zabývají klíčovým rozhodnutím odstranit nevyřešený hněv ze svého života. Takový hněv působí více bolesti, rozvrací více manželství a přivádí k zoufalství více dětí než jakákoli jiná mně známá síla. Je to původce všech „ledových ker“. Uvědomíte si škody, které hněv páchá, a porozumíte tomu, jak ho můžete držet daleko od sebe a svých milovaných.

Principy lásky, která vytrvá navždy

1. Láska, která vytrvá, neusiluje o změnu ani výměnu partnera. Namísto toho si uvědomuje, že „jestliže je něco v nepořádku, je na mně, abych změnil své reakce a svůj přístup“.

2. Láska, která vytrvá, věří, že dokonce i drobné změny chování mohou vést k významnému zkvalitnění vztahů.

3. Láska, která vytrvá, je možná, a to bez ohledu na okolnosti.

4. Láska, která vytrvá, vyžaduje odvahu překročit současné hranice.

5. Láska, která vytrvá, říká: budoucnost = naděje.

6. Láska, která vytrvá, říká: Přebírám zodpovědnost za svá rozhodnutí – minulá, současná i budoucí.

7. Láska, která vytrvá, přijímá realitu minulosti, ale odmítá se zapojit do „hry na obviňování“.

8. Láska, která vytrvá, nedokáže změnit počasí. Dokáže se ale rozhodnout správně na počasí reagovat.

9. Láska, která vytrvá, je ochotná překročit hranice zděděných negativních modelů.