Úvod

Máte před sebou úchvatný příběh vítězství jedné rodiny nad mocnostmi temnoty. Pozoruhodné na svědectví Vander Hookových je to, že jde o úplně běžnou rodinu.
Pete působí jako tradiční evangelikální pastor uprostřed Ameriky. On a jeho žena Sue jsou morálně zodpovědní rodiče, jejichž děti nejenže navštěvovaly křesťanskou školu, ale vzdělávaly se také doma. Tato rodina statečně zastávala život ve svatosti.
Pete a Sue jsou nekompromisní bibličtí křesťané, kteří se ocitli uprostřed duchovní bitvy o svou rodinu. Když se snažili pomoci svým dětem, dovedlo je to k vlastní svobodě v Kristu a ke službě druhým.

Satanův cíl: rodina

Rád bych řekl, že příběh rodiny Vander Hookových je výjimkou, avšak není to tak. Během uplynulých několika let jsem měl tu čest pomoci tisícům křesťanů nalézt svobodu v Kristu. Většinu tvořili křesťanští vedoucí, jejich manželky a děti. Jejich problémy přicházely většinou z dětství.
   Mnoho rodičů věří, že křesťanská rodina, aktivní církev a křesťanská škola dokáží izolovat a ochránit jejich děti před světem, tělem a ďáblem. Ve skutečnosti se právě tyto rodiny stávají často terčem mocností temnoty, jež se snaží zničit jejich domov i službu. V době přípravy vzniku knihy The Seduction of Our Children (Svod našich dětí) jsem spolu se Stevem Russoem hovořil s více než sedmnácti sty dospívajícími praktikujícími křesťany.
Následující údaje jsme získali na jedné evangelikální střední škole:
   • 45 % dospívajících uvedlo, že ve svém pokoji zažilo „přítomnost“ (viditelnou či slyšitelnou) něčeho, co je vyděsilo;
   • 59 % tvrdilo, že mívá špatné myšlenky o Bohu;
   • 43 % řeklo, že je pro ně duševně náročné modlit se a číst Bibli;
   • 69 % prohlásilo, že slyší „hlasy“, jako by do jejich podvědomí někdo promlouval;
   • 22 % přiznalo, že často pomýšlí na sebevraždu;
   • 74 % si myslí, že jsou jiní, než ostatní (funguje to jiným, jenom ne jim).
   Ať nám tato čísla připadají sebehorší, jejich hodnota se ještě zvýší, když se mladí zapletou s okultismem, následují falešné vedení nebo hrají určité fantasy hry, do nichž by se neměl pouštět žádný křesťan. Jak si vysvětlit, že sedm z deseti mladých praktikujících křesťanů slyší hlasy? Jsou to snad paranoidní schizofrenici nebo trpí psychózou? Možná, že ano, ale musíme také vzít v úvahu pravdu, již vyučuje 1 Tm 4,1: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonů“ (KMS).
   Dochází k tomu? Ano, v celém světě. Za posledních deset let jsem měl příležitost individuálně pomoci téměř tisícovce dospělých, kteří měli problémy ve svém duševním životě, Bibli četli s obtížemi a dokonce ve své hlavě slyšeli hlasy. Opakovaně se ukazovalo, že za jejich potížemi se skrývá duchovní boj o jejich mysl.
   Naučili jsme se, jak jim pomoci nalézt svobodu v Kristu během jediného tří– až čtyřhodinového sezení. Tento proces učednictví a poradenství vysvětluji ve své knize Helping Others Find Freedom in Christ (Jak pomoci druhým nalézt svobodu v Kristu). Následující výňatek z velekněžské modlitby v Janovi 17,13-20 nám dává porozumět podstatě duchovního boje, který bojuje každý křesťan:

Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří.

Nejsme bezbranní

Ježíš měl starost o ochranu svých učedníků a těch, kdo v Něj uvěří, před zlým. On se navracel k Otci, ale učedníci a církev, jež měla zanedlouho vzniknout, zůstali na zemi, kde „vládce tohoto světa“ (J 14,30), „vládce nadzemských mocí“ (Ef 2,2), „váš protivník, ďábel, obchází jako ,lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8).
   Na rozdíl od starostlivých rodičů, kteří mohou podléhat pokušení izolovat své děti od drsné reality tohoto světa, Ježíš nežádal, abychom byli vzati ze světa. Tato strategie by nepřinesla žádný růst dětem ani církvi a v budoucnu žádnou službu. Namísto toho se modlil, abychom byli od zlého zachováni.
   To v nás může vyvolat strach, ovšem Ježíš zde nezanechal nás ani naše děti bezbranné.
   Za prvé – „…v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil“ (Ko 2,10). Křesťané mají svůj život v Kristu a spolu s Ním jsou posazeni v nebesích (viz Ef 2,6). Naše pozice v Kristu nám skýtá autoritu, již potřebujeme k přemáhání satana. Jedině tak můžeme zodpovědně splnit nám svěřené velké poslání (viz Mt 28,18-19).
   Za druhé – „…tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství“ (Ko 2,15). „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ef 3,10-11).
   Pavel zde poukazoval na věčný Boží záměr: dát poznat svou moudrost skrze církev. Komu? Nebeským vládám a mocnostem (těm duchovním). „Syn Boží se zjevil s tím záměrem, aby zmařil činy ďáblovy“ (1 J 3,8, podle New American Standard Bible, kurzíva autor). Jde-li o bitvu mezi královstvím temnoty a královstvím světla, tedy mezi Kristem a Antikristem, a je-li věčným Božím záměrem dát poznat svou moudrost nebeským vládám a mocnostem skrze církev, jak si v tom stojíme?
   Obávám se, že nevalně. Někteří křesťané dokonce ani nevěří v osobu ďábla, což je přijatá doktrína historické křesťanské církve. Mnoho jich žije, jako by vůbec neexistoval. Nerozumí dostatečně tomu, že duchovní svět je schopen se na ně a na jejich rodinu zaměřit. Pár z nich by dokonce trvalo na tom, že s těmito duchovními mocnostmi neexistuje žádný kontakt. Jiní se ze strachu vědomě rozhodnou nezabývat se existencí ďábla. V některých vzdělaných kruzích to není akademicky věrohodné. Mnozí z nás jsou jako oslepení bojovníci, kteří nedokáží určit svého nepřítele, a tak útočí na sebe samé a na sebe navzájem.
   V souboji s tímto nepřátelským světem nás Pán nenechal bezbranné. V Kristu máme svou svatyni a Bůh nás vybavil svou výzbrojí. Disponujeme veškerými potřebnými zdroji k tomu, abychom se postavili ďáblu a úspěšně mu vzdorovali. Když se však nechopíme své zodpovědnosti, zůstanou tyto zdroje nevyužity.
   Pán nám řekl, abychom si oblékli Boží zbroj. Co když jsme to neudělali? Slyšeli jsme: „… oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo, abyste vyhovovali jeho žádostem“ (Ř 13,14, KMS). A co když jsme žádostem vyhovovali? Je zcela naší zodpovědností „vzpírat se ďáblu“ (Jk 4,7). Co když to však neděláme? Boží zajištění naší svobody v Kristu je omezeno, pokud nerespektujeme svou pozici v Něm a polevujeme v zodpovědnosti. Nejběžnější a zároveň velice naivní reakcí západního světa je tuto bitvu ignorovat, nebo přijmout fatální předpoklad, že křesťané jsou nějak imunní. Opak je pravdou. Nevědomost neznamená žádnou ctnost, nýbrž porážku. Pokud jste křesťan, jste terčem. Jste-li pastor, pak se vy a vaše rodina rovnáte desítce na terči! Satanova strategie spočívá ve vyřazení křesťanů z činnosti a smazání pravdy o tom, že jsme „mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši“ (Ř 6,11).
   A jak si vede ďábel? Rozvodovost a rozpad křesťanských rodin jsou zhruba stejné jako u nevěřících. Rozdíl mezi křesťanem a pohanem už zdaleka není tak zřejmý. Tragické pády mnoha křesťanů na viditelných čelných pozicích naznačují, že něco zásadního je v nepořádku. Zjevně nestačí intelektuální známost Písma, protože ta oněm vedoucím jistě nescházela. Velké množství lidí se rozhoduje uvěřit mylnému poselství, že „křesťanství nefunguje“.

Tři úrovně křesťanské dospělosti

Na naše dilema vrhl trochu světla apoštol Jan, když v 1 J 2,12-14 vymezil tři úrovně dospělosti. Za „děti“ víry jsou zde považováni ti, kdo poznali Otce a jimž jsou odpuštěny hříchy. Jinými slovy překonali trest za hřích. Když v této fázi máme důvěru v Krista, prohrává satan svou první bitvu. To však neznamená, že stočí ocas a zastrčí tesáky. Jeho strategie je udržovat křesťany pod mocí hříchu.
   Jan dvakrát označuje mládence víry (druhou úroveň dospělosti) schopností člověka „zvítězit nad zlým“. Jak mohou lidé dosáhnout své plné dospělosti, když nemají ponětí, jak vítězit nad zlým?
   Naneštěstí je pravda, že dokonce i mnoho vedoucích v církvi nedorostlo do druhé úrovně duchovní dospělosti, což dokazují jejich zdánlivě nekontrolovatelné choutky a chování. Ten bludný kruh hřích–vyznání–hřích–vyznání–hřích–vyznání a opět hřích nebere v úvahu celou realitu. Mělo by to být hřích–pokání–odpor. Vyznání je pouze prvním krokem k pokání. Třetí úroveň dospělosti pak Jan charakterizoval jako úroveň těch, kdo mají hluboké poznání Boha.
   Pokud jste v pokušení myslet si, že jste vůči útokům zlého imunní, dovolte mi položit vám tři otázky. Za prvé: zakusili jste tento týden pokušení? Kdo podle Bible pokouší? Nemůže to být Bůh. Ten pouze zkouší naši víru, aby ji posílil, ale satan pokouší s úmyslem zničit ji. Za druhé: museli jste někdy vzdorovat hlasu žalobníka bratří? Než si odpovíte, rád bych svou otázku zformuloval ještě jinak. Museli jste někdy vzdorovat myšlenkám jako „jsem hlupák“, „jsem ošklivý/ošklivá“, „nedokážu to“, „Bůh mě nemiluje“ nebo „jsem jiný/jiná než ostatní“, případně „jde to se mnou s kopce“? Vím, že ano, protože Bible říká, že on obviňuje bratry dnem i nocí. Za třetí: byli jste někdy oklamáni? Kdo by chtěl odpovědět ne, bude možná ten nejoklamanější ze všech.

Skutečná bitva

V čem je ta skutečná bitva? Kdybych vás pokoušel já, poznali byste to. Kdybych vás obviňoval, věděli byste to. Ale kdybych vás oklamal, nezjistíte to. Kdybyste to věděli, oklamat byste se nedali.
   Nyní si poslechněte argumentaci Písma: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (J 8,31-32). Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (J 14,6). Ve velekněžské modlitbě se modlil: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda“ (J 17,17). První součást Boží zbroje, kterou si oblékáme, je pás pravdy (Ef 6,14).
   Proč Bůh tak tvrdě udeřil na Ananiáše se Safirou v první církvi? Petr se zeptal: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole?“ (Sk 5,3-4) Poselství je jasné. Podaří-li se satanu přimět nás k uvěření lži v jakékoli oblasti našeho života – v církvi, doma, v manželství či osobní identitě, může nás tak okrást o vítězství v Kristu. Bůh musel zjevit tuto bitvu o lidskou mysl, jakmile satan v první církvi zvedl svou ohyzdnou hlavu.
   Tuto strategii můžeme sledovat v celém Starém i Novém zákoně. Satan oklamal Ananiáše se Safirou a přiměl je lhát Duchu svatému. Satan oklamal také Evu a ta uvěřila lži. „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele“ (1 Pa 21,1). David tuto lež přijal a na Izrael přišla zkáza. U poslední večeře: „Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil“ (J 13,2).
   Nebyl to Davidův nápad vzdorovat Boží vůli, ani nebyl Jidášův nápad zradit Krista, ale oba patrně měli za to, že ano. To je právě ten klam. Klamu mohou podlehnout lidé dobří a dokonce i lidé Bohem vyvolení. Ďábel nedokáže donutit křesťany k tomu, aby udělali cokoliv proti své vůli, ale jako otec lži nás oklame, když se nebudeme zodpovědně držet pravdy, která nás učiní svobodné. První bitva je o naši mysl.
   Jak to, že to nevíme? Jedním důvodem je, že neumíme číst v mysli druhých. Lidé se obávají svěřit druhým své démonické myšlenky, poněvadž nechtějí být mylně označeni za duševně nemocné. Obvykle se svěří s prožívanou bolestí a utrpením. Zřídka však najdou člověka, jemuž by mohli bezpečně svěřit své duševní boje. Proto je nechávají uvězněné ve své mysli.
   Jsou tedy duševně nemocní, nebo probíhá bitva o jejich mysl? Naprostý nedostatek vyvážených biblických informací u odborníků na duševní zdraví je přivedl k jedinému závěru. Jakékoliv problémy v jejich mysli musí být buď psychologické nebo neurologické.
   Běžné lékařské vysvětlení pro ty, kdo slyší hlasy, mají záchvaty paniky, trpí těžkou depresí nebo vidí ve svém pokoji přízraky, zní: „Máte chemickou nerovnováhu.“ V naději na uzdravení potíží nebo eliminaci příznaků se obvykle vypíše recept na nějaký lék.
   Věřím, že chemie našeho těla dokáže způsobit nerovnováhu a nepříjemnosti a že hormonální problémy mohou rozhodit náš systém. Jsem ovšem také přesvědčen, že si logicky musíme položit i další otázky. Například: „Jak může chemikálie vytvořit osobní myšlenku?“ Nebo: „Jak mohou naše nervová spojení nedobrovolnou a náhodnou činností dávat vyvstat myšlenkám, jimiž se pak zaobíráme?“
   Existuje pro to přirozené vysvětlení? Jsem ochoten si vyslechnout jakoukoliv smysluplnou odpověď a zdůvodnění, protože mi na lidech skutečně záleží. Chci vidět řešení lidských problémů Boží milostí, ale myslím si, že k tomu nedojde, dokud nepřijmeme realitu duchovního světa.
   Když lidé říkají, že slyší hlasy, co ve skutečnosti slyší? Jediný způsob, jak můžeme fyzicky slyšet, je mít zdroj zvuku, který stlačuje molekuly vzduchu. Zvukové vlny se šíří vzduchovým prostředím a narážejí na naše ušní bubínky, čímž je vyslán signál do mozku. Tak dochází k fyzickému slyšení. Ale hlasy, které lidé slyší, nebo myšlenky, s nimiž zápolí, z tohoto zdroje nepocházejí.
   Podobně, když lidé říkají, že vidí, co jiní ne, co vlastně vidí? Přirozeně vidět můžeme pouze tak, že máme zdroj světla, který ozařuje objekt, a tyto paprsky se pak odrážejí do našich očí. Ty potom vysílají signál do mozku. Satan a jeho démoni jsou duchovní bytosti. Nemají materiální podstatu, proto tyto duchovní bytosti nemůžeme spatřit přirozenýma očima ani je slyšet přirozenýma ušima. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12).
   Jak se zachová typický rodič, když jeho vyděšené dítě vejde do ložnice s tím, že vidělo nebo slyšelo něco ve svém pokojíku? Dojde do pokoje, podívá se do skříně a pod postel a řekne: „Ve tvém pokoji nic není, miláčku, tak běž zase spát!“ Kdybyste vy jako dospělí něco spatřili ve své ložnici, zapomněli byste na to a prostě šli spát?
   Možná zareagujete: „Ale vždyť jsem tu místnost prohlédl a nic tam nebylo.“ V tom pokoji samozřejmě nebylo nic, co byste mohli vnímat svými přirozenými smysly. „Pak to není skutečné,“ řekne skeptik. Ale ano, je! To, co dítě vidělo nebo slyšelo, se odehrálo v jeho vlastní mysli a bylo to velmi skutečné.
   Nedokážu vysvětlit, jak lidé podlehnou klamu těchto duchů. Nevím sice, jak to ďábel dělá, ale ani to vědět nepotřebuji, abych uvěřil tomu, co Písmo jasně vyučuje. Duchovní bitva o naši mysl není vedena podle přírodních zákonů. Satanův pohyb nemohou zastavit ani omezit žádné fyzické bariéry. To, jak je dítě vyděšené, svědčí o tom, že bitva je reálná. Dítěti můžete odpovědět následujícím způsobem:

Věřím, že jsi něco viděl nebo slyšel. Já jsem neviděl ani neslyšel nic. Proto si myslím, že to je možná duchovní útok, nebo se ti jen mohly vybavit strašidelné vzpomínky na film, který jsi viděl. Někdy ani já nedokážu poznat rozdíl mezi skutečností a snem, který se mi právě zdál.
Než se budu modlit za tvou ochranu, chci, abys věděl, že Ježíš je mnohem větší a mocnější než jakákoliv děsivá věc, kterou vidíš nebo slyšíš. Bible říká, že Ježíš žijící v nás je větší než jakákoliv příšera ve světě. Protože je Ježíš vždycky s námi, můžeme říct všemu, co nás straší, aby to v Jeho jménu odešlo.
Bible nás nabádá k tomu, abychom se poddali Bohu a vzepřeli ďáblu a on od nás uteče. Zvládneš to? Chceš se na něco zeptat? Tak se pojďme spolu modlit.

Mozek versus mysl

O tom, jak funguje naše mysl, toho ještě nevíme mnoho. Víme však, že existuje obrovský rozdíl mezi naším mozkem a myslí. Mozek je organické podstaty. Když fyzicky zemřeme, oddělíme se od svého těla a náš mozek se navrátí do prachu. V tu chvíli vyjdeme ze svého těla a budeme s Pánem. Naše mysl však fungovat nepřestane, protože tvoří součást duše.
   Dovolte mi ilustraci. Naše schopnost myslet se podobá práci počítače. Máme dva samostatné komponenty: hardware, což je vlastní fyzický počítač (mozek), a software (mysl), který naprogramuje hardware. Pokud software z hardwaru odstraníme, zachová si stále svou hodnotu. Stejně tak, je-li duch vzat z těla, má i nadále svou důležitost. Počítač bez softwaru je naprosto k nepoužití, ale ani program nepoběží, pokud se porouchá hardware.
   Společnost se domnívá, že pokud v hlavě něco nepracuje správně, pak to musí být problém hardware. Já však nevěřím, že prvotní příčina spočívá v hardwaru. Myslím si, že hlavní potíž bychom měli hledat v softwaru. Když člověk trpí organickou mozkovou poruchou, kupříkladu Downovým syndromem nebo Alzheimerovou chorobou, nebude jeho mozek pracovat příliš dobře. Závažné poškození mozku však bývá vzácné a nedá se s ním moc dělat. Text v listu Římanům 12,2 nás vyučuje, že máme poddat svá těla Bohu (což zahrnuje i náš mozek) a proměňovat se obnovou své mysli.
   Velká část toho, co se dnes považuje za duševní nemoci, není nic jiného než bitva o naši mysl. Přísloví 23,7 říká: „Neboť jak on v sobě přemýšlí, takový je“ (podle anglického překladu NASB). Jinými slovy, nic neděláme bez toho, abychom o tom předtím nepřemýšleli. Veškeré naše chování je výsledkem toho, co se rozhodneme si myslet nebo čemu se rozhodneme věřit. Co si lidé myslí, to nevidíme. Můžeme pozorovat jen to, co dělají. Když tedy naše děti zlobí, snažíme se změnit jejich chování, místo abychom se pokusili pochopit jejich myšlení a mohli tak měnit to, čemu věří.
   Jelikož nedokážeme číst mysl jiného člověka, musíme se učit klást ty správné otázky. V knize The Seduction of Our Children (Svod našich dětí) jsem vylíčil příběh pětiletého Dannyho, který byl poslán do ředitelny křesťanské školy, kterou navštěvoval, protože na hřišti ublížil několika dětem. K druhým se choval agresivně a ve třídě byl neklidný. Jeho učitelka řekla: „Dannyho chování v poslední době mě udivuje. Předtím takový nebyl.“ Ve stejné škole vyučovala i Dannyho matka. Když se svého syna zeptala na Ježíše, zacpal si uši a křičel: „Nenávidím Ježíše!“ Pak se přitiskl k matce a ošklivě se smál.
   Když jsme se Dannyho zeptali, jestli někdy slyšel, že by k němu v jeho hlavě mluvily hlasy, vypadalo to, že se mu ulevilo. Ochotně se nám svěřil, že na hřišti na něj hlasy volaly, aby ublížil jiným dětem. Tyto myšlenky byly tak hlasité, že jediný způsob, jak je umlčet bylo poslechnout, přestože věděl, že se tak dostane do problémů. Řekli jsme Dannymu, že ty hlasy už poslouchat nemusí.
   Vedli jsme Dannyho dětskou verzí kroků ke svobodě, popsaných dále v této knize, a požádali ho, aby po nás opakoval modlitbu. Když jsme skončili, zeptali jsme se ho, jak se cítí. Na tváři se chlapci rozzářil široký úsměv a s povzdechem úlevy řekl: „O moc líp!“ Učitelka si následující den u něho všimla takového klidu, jako by to bylo jiné dítě. Agresivní chování ve škole naprosto ustalo.
   Jeden vydaný křesťanský manželský pár adoptoval malého chlapce. Do svého domova jej přijali s otevřenou náručí. Z nevinného miminka do pěti let vyrostlo zvíře. Když jsem byl požádán, abych s ním promluvil, byla jejich domácnost již ve značném zmatku.
   Po chvíli přátelského hovoru jsem se ho zeptal, jestli měl někdy pocit, že k němu v jeho hlavě někdo mluví. „Ano,“ odpověděl, „pořád.“
   „Co říkají?“ ptal jsem se dál.
   „Říkají mi, že jsem špatný.“
   Zeptal jsem se ho, zda někdy pozval do svého života Ježíše.
   Řekl: „Ano, ale nemyslel jsem to vážně.“
   Pověděl jsem mu, že kdyby opravdu požádal Ježíše, aby přišel do jeho života, mohl by těm hlasům přikázat, aby od něj odešly. Když mu to došlo, upřímně vydal své srdce Kristu.
   Jiní manželé slýchávali rány do zdi z pokoje svého syna. Několikrát vzal nůžky a bodal jimi do zdi. Nikdy ho přitom nepřistihli a nenašli ani nůžky. Pak dítě začalo rozstříhávat každý kousek látky v domě. Ani při tom ho nikdy nepřistihli. Zoufale se snažili najít řešení a hromadily se jim nemalé účty za léčbu a poradenství.
   Nakonec se rodiče seznámili s materiály naší organizace Freedom in Christ (Svoboda v Kristu) a začali věřit, že by se mohlo jednat o duchovní problém. Zeptali se tedy svého syna, jestli někdy mívá myšlenky, které mu říkají, aby dělal, co dělá. Odpověděl: „Ano, a říkají, že když neudělám, co mi přikazují, tak tebe (otce) zabijí!“ Ten malý hoch se domníval, že tím chrání život svého otce. Takový scénář už jsem slyšel mnohokrát.

Širší úhel pohledu

Pojďme se na to nyní podívat z širšího úhlu. Než jsme přišli ke Kristu, nebyl v našich životech přítomen Bůh a neznali jsme ani Jeho cesty. V důsledku toho jsme se naučili žít svůj život nezávisle na Něm.
   Když jsme své životy vydali Pánu a znovuzrodili se, stala se z nás nová stvoření v Kristu. Dobrá zpráva je, že spasení přichází se zcela novým balíkem softwaru. A špatná zpráva – neexistuje žádná klávesa delete (vymazat). Starý software (tělo a stará přirozenost) je stále nahrán do paměti a počítač je citlivý na viry (ohnivé šípy toho zlého). Vědomě se musíme rozhodnout pro obnovu (přeprogramování) své mysli a kontrolu virů (démonických útoků).
   Pavel řekl: „Neboť ačkoli žijeme v těle, nebojujeme podle těla. Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista“ (2 K 10,3-5, KMS). Každé Boží dítě musí převzít osobní zodpovědnost za rozhodnutí pro pravdu a totéž vyučovat své děti.
   V oboru výpočetní techniky se říká, že z počítače dostanete to, co do něj vložíte. Tak je to i s naší myslí. Když zhlédneme velké množství hororů, zapíší se výjevy z nich do naší paměti. Ve spánku nemáme žádnou vědomou kontrolu nad svou myslí. „Počítač“ v naší hlavě může náhodně vstoupit do jakéhokoliv souboru uloženého v paměti a poskytnout tak základ pro mnoho nočních děsů.
   Většina nočních můr pravděpodobně nebudou přímé duchovní útoky na mysl, i když horory mohou být démonicky inspirované. Říjnové číslo časopisu Denver Post z roku 1995 citovalo projevu spisovatele Stephena Kinga, který pronesl při veřejné sbírce na knihovnu ve svém domovském městě Bangoru ve státě Maine: „Lidé platí psychiatrovi padesát dolarů na hodinu, aby se zbavili svých hrůzných myšlenek. Já je sepíšu a lidé mi za to platí.“ Podobně se témata mnoha našich „dobrých“ snů točí kolem lidí, které známe a kolem našich hezkých zážitků. Jistá milá dáma se mě zeptala na halucinace podivných postaviček z disneyovek, které viděla, když byla pod vlivem silných léků. Řekl jsem jí, že vlivem halucinogenních léků a vážné nemoci neměla v danou chvíli žádnou vědomou kontrolu nad svou myslí, a ta mohla použít cokoliv, co bylo uloženo v její paměti.
   Pro ni bylo štěstí, že její mysl vyplňovaly představy Mickey Mouse. Mnoho lidí na jejím místě by mělo v paměti k dispozici daleko horší obrazy. Duchovní útoky a přísun negativních dat přivodil velkému množství lidí „mentální“ problémy.
   Naše západní mentalita předpokládá, že pro všechno existuje přirozené vysvětlení. Když selžou všechny pokusy o lékařské řešení, řekneme: „Teď už nezbývá, než se modlit.“ Věřím, že bychom tento postup měli obrátit. Bible říká: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost“ (Mt 6,33, NBK). Proč tedy nejít nejdříve k Bohu?
   K lékařské profesi mám velikou úctu. Proto mám za to, že církev by měla působit ruku v ruce s lékaři. Brát léky na vyléčení těla je přijatelné, brát je pro léčbu duše politováníhodné. Každý rozumný lékař připustí, že lékařská věda nemá odpověď na všechno. Lékařští profesionálové konzervativně odhadují, že 50 % jejich pacientů trpí tělesnými chorobami z psychosomatických příčin.
   Kde tedy hledat odpověď? V sekularizovaném světě, který nemá o Bohu tušení? Neměli bychom se nechat odradit dojmem, že církev v této otázce nemůže nijak hodnotně přispět. Církev je „sloup a opora pravdy“ (1 Tm 3,15), a pravda náš lid učiní svobodným.
   Nedomnívejte se, prosím, že bych všechny naše potíže považoval za duchovní. Tak to není. Věřím však, že pro každého člověka musíme mít komplexní odpověď. Církev by měla dbát o to, aby nenabízela „duchovní“ řešení na každý problém. Ze stejné příčiny nemůže zdravotnictví přicházet s „fyzickou“ odpovědí na všechny neduhy. Potřebujeme obojí, poněvadž jsme bytostmi jak fyzickými, tak duchovními. Žijeme jak ve světě fyzickém, tak i duchovním, a oba stvořil Bůh.
   Často dostávám otázku, jak poznám, jestli je problém člověka duchovní nebo psychologický. Tato otázka nás nutí k falešné dichotomii. Každé situace se vždy účastní (či jsou do ní nějakým způsobem vtaženy) naše mysl, vůle a emoce. Z tohoto pohledu budou naše problémy vždy psychlogické. V této fázi věčnosti musíme za všech okolností brát v úvahu své lidství.
   Na druhou stranu, Bůh je všude a ve všem aktivní. Proto jsou naše problémy vždy duchovní. Právě v tuto chvíli „nese všecko svým mocným slovem“ (Žd 1,3). Odkládat Boží zbroj je vždy nebezpečné. Možnost pokušení, obvinění nebo oklamání je trvalou realitou.
   Bible nás učí, že svět, který nevidíme, je skutečnější než ten viditelný. „Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné“ (2 K 4,18). Přijmeme-li tuto pravdu, ušetříme si pokusy nalézt řešení u jedné ze dvou protikladných služeb: 1. psychoterapeutická služba, která ignoruje duchovní realitu, 2. služba vysvobození, která ignoruje otázky vývoje a lidské zodpovědnosti. Ani jeden extrém nedokáže poskytnout odpovídající a úplnou odpověď. Musíme počítat s veškerou realitou a hledat vyváženou pravdu.
   Odpověď v zásadě je: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás“ (Jk 4,7). Snažit se vzpírat ďáblu bez toho, abychom se nejprve podřídili Bohu, pouze vyústí v boj. To bývá častý omyl služeb vysvobození konfrontačního typu. Na druhou stranu se můžeme podřídit Bohu bez toho, že se vzepřeme ďáblu, a zůstat i poté ve spoutanosti.
   Na to naneštěstí zapomíná mnoho služebníků sloužících uzdravením. Podřídit se Bohu vyžaduje jednat s hříchem ve svém životě. Hřích je jako odpadky – přitahuje mouchy. Máte se tedy zbavit much? Ne! Zbavte se odpadků. Když odstraníme nečistotu, nebudou mít mouchy žádný důvod ani právo zůstávat.

Pravda o moci

O své první setkání s mocnostmi temnoty jsem neusiloval; byl jsem do něj vržen. Můj chabý pokus o řešení vycházel z nejběžnějšího postupu, kdy se osloví démon, zjistí se jeho jméno a postavení, a pak se vymítá. Tato procedura se mi zdála děsivá, vyčerpávající a potenciálně nebezpečná pro postiženého.
   Proces bylo často nutné opakovat, protože výsledky nebyly trvalé. Při takovém postupu slouží vysvobozením pastor, poradce nebo misionář. Informace se získávají od démonů. Proč bychom jim ale měli věřit? Bible nám jasně říká, že „v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“ (J 8,44).
   Také jsem zjistil, že se tento postup nedá předat jiným. Zakládá se na obdarování nebo úřadu v církvi. Myslím si, že máme k dispozici lepší, přenosný způsob. Věřím, že tím, kdo přináší vysvobození, je Ježíš. A On už přece přišel. Své informace bychom měli získávat od Ducha svatého, protože On je „Duch pravdy“ a „uvede vás do veškeré pravdy“ (J 16,13).
   Můj názor se změnil, když jsem si uvědomil, že svobodnými nás činí pravda, a tou je Ježíš. V 17. kapitole Janova evangelia se Ježíš modlí, abychom byli zachováni od toho zlého posvěcením v Božím Slově, které je pravda. Proto se na naši bitvu dívám raději jako na boj pravdy spíše než boj moci.
   Bible nás neučí, abychom o moc usilovali. Už nyní, dík našemu vzácnému postavení v Kristu, veškerou potřebnou moc máme. Pavel napsal: „(Modlím se, abyste) osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích“ (Ef 1,18-20).
   Moc křesťanů závisí na jejich schopnosti věřit pravdě, moc toho zlého zase na jeho schopnosti klamat. Jakmile vyjde lež najevo, jeho moc je zlomena. Když křesťané zápasí, často docházejí k mylnému závěru, že postrádají moc. Jsou v pokušení usilovat o prožitek, jenž jim dodá moc, to však bude marná snaha. Satanisté usilují o moc, jelikož o ni byli připraveni. Křesťané usilují o pravdu.
   Ani Pete a Sue Vander Hookovi netoužili po zápase s mocnostmi temnoty. Ten přišel s jejich službou. Oni, stejně jako já, objevili, že lidi vysvobozuje pravda a že každý z nás musí převzít svou vlastní zodpovědnost za vyřešení svých osobních a duchovních konfliktů. Nemohu za vás bojovat váš boj, ani za vás věřit či vyznávat. Avšak mohu vám pomoci tak, jak to nastínil Pavel v pastorační epištole 2. Timoteovi 2,24-26 (NBK):

A Pánův služebník se nemá hádat, ale má být ke všem laskavý, schopný vyučovat, snášenlivý, s krotkostí napravující ty, kdo se stavějí na odpor. Snad jim Bůh dá pokání, aby poznali pravdu a probrali se z ďáblovy pasti, neboť jím byli chyceni, aby činili jeho vůli.

Nejde o vzor moci, ale o vzor laskavosti, soucitu a vyučování. Vyžaduje závislost na Pánu, neboť jedině On může dát pokání, díky němuž se pak zbavíme všeho nežádoucího. Jako osvobozující činitel je vnímána pravda. Je zde patrné, že jde o bitvu o mysl. Tento způsob lze snadno převést na druhého, jelikož je zapotřebí pouze milujícího, vyzrálého a pravdy znalého Hospodinova služebníka.
Vím, že tento druhý postup je správný. Měli jsme tu čest vycvičit tisíce pastorů, misionářů i laických služebníků po celém světě, kteří nyní v Kristu vysvobozují zajaté. Jsem hluboce přesvědčen, že každý rodič může být vybaven k tomu, aby chránil své děti a byl jim oporou.

Vysvobození zajatých

Chce nás Ježíš vysvobodit? Samozřejmě. „Proto stůjte v té svobodě, ke které nás Kristus vysvobodil, a nezaplétejte se znovu do otrockého jha“ (Ga 5,1, NBK). V kontextu je zde míněna svoboda od zákona. Zákonictví znamená svázanost. Řešením pro nás a naše rodiny není prostě odložit zákon. Kdybychom snad byli v pokušení odhodit veškeré zábrany zákona a morálky a vydat se příliš daleko opačným směrem, měli bychom se zamyslet nad textem v listu Galatským 5,13: „Byli jste přece povoláni do svobody, bratři. Jen aby se vám ta svoboda nestala záminkou pro tělo, ale skrze lásku služte jedni druhým“ (KMS).
    Kroky ke svobodě, které jsem sestavil, jsou jednoduchou pomůckou, která má lidem pomoci vyřešit problémy mezi nimi a Bohem, a pak se vzepřít ďáblu. Kroky samotné vám svobodu nepřinesou. Vysvobodí vás Kristus, když se rozhodnete pokáním a vírou zareagovat na Jeho výzvu.
   Tento postup nemůže nikomu ublížit, snad jen v některých případech vyvolat falešnou naději. Nejhorší možné výsledky absolvování kroků ke svobodě by znamenaly naprostou připravenost na Večeři Páně příští neděli. Snažíme se lidem pomoci vyřešit jejich osobní a duchovní konflikty, aby se na nich mohl zjevovat život Kristův. Pak budou moci všechno v Kristu, který je posiluje.
   Nevěřím na instantní dospělost. Obnovit naši mysl a připodobnit se Božímu obrazu nám bude trvat zbytek života. Pokud lidé nemají svobodu v Kristu, budou chodit od knihy ke knize, od poradce k poradci, z církve do církve, a přesto nebudou schopni osvobodit se od své minulosti a svázanosti hříchem.
   Jakmile naleznou svou svobodu v Kristu, sledujte, jak porostou! Rozhodně jim nebude trvat zbytek života najít svobodu v Ježíši. Ve většině případů pomůže jediná tří– až čtyřhodinová pastorační schůzka vyřešit jejich problémy a dát vše zásadní s Bohem do pořádku.
   Lékaři provádějí vyšetření, aby určili příčinu našich chorob. Když vyšetření problém neodhalí, nerozzlobíme se na svého doktora. Neměli by se tedy křesťané obracet se na své sbory a děti na své rodiče, aby jim pomohli zjistit, zda mají jejich problémy duchovní podstatu? Neměli bychom se zlobit na sekularizovaný svět za to, že odmítá připustit realitu duchovního světa. Řešit duchovní konflikty není jeho zodpovědnost, ale zodpovědnost církve.
   Pavel řekl: „Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu“ (2 K 11,3). Cítím stejnou starost o všechny Boží děti. Mou touhou je vidět, jak každý křesťan žije svůj život svobodně v Kristu. Je to naše duchovní dědické právo. Také si přeji být svědkem toho, jak každé manželství, každá rodina i služebník žijí v Kristu a ve svobodě jsou vším, k čemu je Bůh povolal.
   Příběh Peta a Sue se mi moc líbí, protože je příkladem, jak mohou lidé, manželé, rodiny a sbory být svobodní v Kristu. Tehdy, jedině tehdy se může Kristovo tělo v jednotě spojit a naplnit velké poslání.
   Když budete číst příběh Peta a Sue (podaný z pohledu Sue), mějte na paměti, že vaše situace může být zcela odlišná. Vzestup učení New Age na našich školách, narůstající násilí a protikřesťanské postoje ve společnosti (zvláště v televizi), jakož i zdaleka ne nevinné hry, kterými se baví mnoho dětí, vytvořily nutnost přijmout skutečnost duchovního boje, jenž mohou děti z křesťanských rodin prožívat.
   Pete a Sue ve svém příběhu neukazují ideální způsob řešení duchovního útoku. Neudělali přesně to, co by bývalo vhodné. Jako nikdo z nás. Nicméně směřovali od nevědomosti k biblickému poznání a od porážky k vítězství v Kristu – a to můžete i vy.
   O svou zkušenost se dělí z jednoho důvodu: aby pomohli ostatním rodičům, kteří se ocitnou v duchovní bitvě a nevědí, jak si s tím poradit. Možná vás napadne, že jejich vyprávění a popis reality duchovního světa způsobí u někoho neopodstatněný strach a někdo začne hledat démony tam, kde žádní nejsou.
   To by bylo smutné, protože jsme přesvědčeni o opaku. Neznalost není ctnost, ale porážka. Pravda nás činí svobodnými. Musíme vědět, kým jsme v Kristu, jak to objevili Pete a Sue. Musíme znát postavení, autoritu a ochranu, kterou má každé Boží dítě v Kristu. Potřebujeme si uvědomovat, že satan je poražený nepřítel. Nikdy bychom neměli dopustit, aby ďábel udával směr. Ježíš je Pán a my musíme upínat svůj zrak na Něj, původce a dokonavatele naší víry. Toto je základní a úplné poselství, které Pete a Sue objevili při čtení knih Vítězství nad temnotou a Vysvobození z pout. Na konci jejich příběhu uvedu několik konkrétních rad pro rodiče a pastory. Pouze chci, abyste věděli, že pro vás a vaši rodinu existuje odpověď. Je jí Ježíš, Jeho pravda vysvobodí vás i vaši rodinu. On vysvobozuje z pout.

Pod Boží ochranou recenze